Podzimní vítr bere dech
listí se choulí na stromech
čeká je dlouhý let
než přijde mráz a led.
Naposled.
A pak v zemi se ke kořenům vrátí,
jak dny se krátí
zatím se zlatí
nic se neztratí
co ze slunce čerpalo
to listí, co myslí na jaro…

(Jarka Cýrusová)

Zdroj: www.dobrejitro.cz

Štěpovaný strom nerodí plané ovoce a žádný planý strom nenese ušlechtilé ovoce. Jakost stromu se pozná podle ovoce, které dává. Z trní se nesklízejí fíky ani z bodláků hrozny.
Člověk je schopen konat skutečné dobro jen tehdy, je-li jeho srdce plné dobra. Když je však jeho srdce naplněno zlem, šíří jenom zlo. Čím srdce naplněno, tím ústa přetékají.
Proč mi stále říkáte: Pane, Pane, a neděláte, co vám říkám?

(Slovo na cestu, Česká biblická společnost 2010)

Zdroj: www.dobrejitro.cz

Když bylo mému synovi šest let, poprvé jsem ho přivedl do dětského oddělení místní knihovny. Od mládí jsem rád četl a dokonce jsem si zakládal na tom, že čtu něco jiného, než moji vrstevníci a dělal jsem se tak zajímavým, i když jsem často moc nechápal, o čem kniha zrovna je… Očekával jsem tedy, že synátor půjde v mých stopách. Přirozeně, že si půjčí Zolu, jsem si nemyslel, ale představoval jsem si, že poprvé si odnese domů nějaké kvalitní klasické pohádky či populárně naučnou literaturu. Nicméně tyto věci syna nezajímaly. Svou pozornost věnoval výhradně stolu s těmi nejhoršími braky – kačerem Donaldem počínaje a podivnými stejně odpornými americkými komiksy konče. Nic nedal na moje argumenty o dobrém vkusu, národní hrdosti a kýči a začal na hromádku skládat jednu horší knihu za druhou – přesně tyhle si prý půjčí. Něco takového bylo na mě dost silné, a proto jsem ho začal intenzivněji přesvědčovat o kvalitách hodnotné literatury a o hloupostech, které se dočte v knihách, které si vybral. Marnost nad marnost. Čím více jsem cítil, že mi dochází argumenty, tím více jsem zvyšoval hlas, až se po nás půjčovní paní začala nehezky dívat. No, výsledkem byl kompromis. Půjčí si šest knížek – tři si vybere sám a tři vyberu já. Domluvili jsme se a cestou domů jsem měl pocit, že v rámci možností jsem pedagogicky úspěšně uhrál maximum. Teď bych ale ještě potřeboval další pedagogickou radu – jak ty mnou vybrané hodnotné knížky donutit synka číst.

Zdroj: www.dobrejitro.cz

Je rozšířeným mýtem, že lidé s vyšší hmotností jsou gurmáni a užívající si jídla pro jeho chuť. Naopak. Obézní lidé velice často hltají, „hází“ si jídlo do pusy. Jedí ve spěchu, jako by jim měl někdo jídlo vzít. Je prokázáno, že pokud budeme jíst pomaleji a více jídlo vychutnávat, pak se pocit nasycení dostaví mnohem dříve než při rychlé konzumaci. Organismus potřebuje asi půl hodiny na to, aby zaznamenal, že už nemá hlad. Děje se tak prostřednictvím hormonů v tenkém střevě. Aktivují se a vysílají signál do mozku, do hypotalamu – ústředí, které mimo jiné reguluje pocit sytosti. Pokud zhltneme večeři za pět minut, budeme mít dalších dvacet pět minut ještě hlad. Štíhlí lidé jedí mnohem pomaleji než lidé tělnatí…

(Skryté příčiny duševních strastí, Portál 2023)

Zdroj: www.dobrejitro.cz

Jasně si uvědomit vlastní pocity je prvním krokem k tomu, abychom je nenechali námi cloumat kvůli každé informaci, kterou zkonzumujeme, a každému setkání. Smyslem emoční inteligence je chápat, jak v našich životech emoce slouží (nebo neslouží) našemu blahu a zájmům. Studie o mindfulness a emoční inteligenci ukazují, že schopnost zastavit se a sledovat emoce, identifikovat kořenová přesvědčení, z nichž emoce vycházejí, a narušit limbickou reakci útok/útěk je klíčem ke zvládání emocí.
Být všímaví ohledně příběhů, které konzumujeme, a toho, jak se kvůli nim cítíme, neznamená poddávat se tomu nejbezprostřednějšímu, co by se nám chtělo udělat – vztekat se na Twitteru, vyrazit na demonstraci, řvát, co nejhlasitěji to jde, nebo nedělat nic. Spíš to znamená identifikovat to nejefektivnější, co vzhledem k situaci a svému vztahu k ní můžete udělat právě vy. Potřebujeme šetřit energii; když vyhoříme, nebudeme k ničemu. Uvědomovat si, do čeho svůj čas a energii dáváme, není způsob, jak se vyvléct z práce. Naopak je to způsob, jak v ní dlouhodobě zůstat díky tomu, že nenecháme každý poryv větru sebou smýkat. Je to způsob strategizace, kam svoji omezenou energii nejlépe zaměřit.Zdroj: www.dobrejitro.cz

Nabízíš svůj chléb těm,
kteří hladoví.
Bolí to.
Někdy se bojíš
a zasmušile se tážeš,
kolik je vlastně dost.
Sdílej svůj chléb
s lidmi, kteří v zoufalství
k tobě vztahují svou dlaň,
aniž bys hleděl dopředu,
aniž bys přemýšlel o ceně.
S radostí a láskou
hodnou
Ježíšova dítka.

(Petr Škrla)

Přistihla jsem svého manžela, jak se schází s jinou ženou. Přísahal mi, že se to už nikdy nestane. Prosil mne, abych mu to odpustila, ale já jsem nemohla – nechtěla jsem. Byla jsem tak zatrpklá a tak neschopná spolknout svoji hrdost, že jsem nemohla myslet na nic jiného než na pomstu. Chtěla jsem, aby za to zaplatil – a to draze. Neměla jsem s ním ani trochu slitování. Zažádala jsem o rozvod, i když mne děti prosily, abych to nedělala. Dokonce i po rozvodu se mne můj manžel celé dva roky snažil získat zpět. Odmítla jsem mít s ním něco společného. On udeřil první, nyní jsem mu to vrátila. Přála jsem si jen jediné: ať za to zaplatí. Nakonec to vzdal a oženil se s milou vdovou, která měla dvě malé děti. Začal si znovu budovat svůj život – beze mne. Občas ho vídám. Vypadá tak šťastně. Oni všichni. A tady jsem já – stará ztrápená žena, která dovolila své hloupé hrdosti a tvrdohlavosti, aby zničila její život.

(Potlesk nebes, LUXPRESS 1998

Slova znamenají málo a současně mnoho. Jen málo jich je třeba, aby ranila a několik k tomu, aby učinila druhého šťastným. Slova jsou nudná, bezvýznamná, táhnou se jako sváteční oběd, ale jsou rovněž nejjednodušším mostem porozumění. Jsou prázdným zvukem, narkotikem, jedem, ale rovněž každodenním chlebem pro srdce a hlavy.
Slova a úsměvy jsou jen formou, rozhodující je to, co se za nimi skrývá.

(Stefan Garczyński)

Vracíš se domů celý rozmrzelý, protože posunuli termín, na kterém ti záleželo. Ona přišla domů mrzutá, protože ve školce vaší pětileté dcerušce nedali lék, který měla dostat. Každý z vás jste od toho druhého čekal trochu vzájemného pochopení, ale to se nestalo. A tak tady sedíte u stolu a večeříte – rozmrzelý s nabručenou – a s vámi malá Emily. Ta spíná ručičky k modlitbě (jak jste ji to učili) a vy dva skláníte hlavy (ale ne svá srdce) a posloucháte. Odkud se ta modlitba vzala, to ví jen Bůh.
„Bože, tady je Emily. Jak se máš? Já se mám dobře, díky. Tatínek a maminka jsou naštvaní, ale já nevím proč. Máme hezkého ptáčka a hračky a bramborovou kaši a jeden druhého. Bože, mohl bys je uklidnit, aby nebyli naštvaní? Prosím tě, udělej to, protože jinak budeme mít dnes večer dobrou zábavu jenom my dva. Amen.“

(On i dnes odvaluje kameny, LUXPRESS s.r.o., Praha 2005)