Mám bohužel sklon věci přehnaně analyzovat. Moje mimořádná potřeba kontroly a řádu mě často připravuje o schopnost být prostě přítomný a cítit. City, podobně jako děti, jsou nezávislé na řádu a rozumu. Ačkoli city, podobně jako děti, mívají vlastní logiku, stejně se ubírají tam, kam se jim zamane. Ale na rozdíl od dětí city nemůžete nijak řídit; je to jenom chaos. Chaos plodí nejistotu, a pro člověka s aspergerem není nic děsivějšího než nejistota. Naopak logika vnáší do světa kontrolu a rutina – sladká, báječná rutina – ji tam udržuje. Proto tolik spoléhám na logické myšlení a pevné rutiny. Rovnám si věci na pracovním stole, bez výjimky pracuju od pondělí do pátku, bez vyrušování se věnuju svým ranním rituálům. Tyto rituály vytvářejí řád; zklidňují mi mysl. Žádná překvapení, žádné behaviorální spouštěče, žádné záchvaty.
Protože mám ve zvyku o všem až příliš přemýšlet, je pro mě docela snadné izolovat se od daného okamžiku. V koncertním sále si rozkládám svůj výtisk notového záznamu a sleduju koncert notu po notě, zatímco se hudba vzdouvá a lidé kolem mě si utírají slzy. Při ohňostroji čtvrtého července se snažím určit vzorce trajektorií vybuchujících jiskřiček, zatímco ostatní diváci lapají po dechu nad jejich nádherou. Tohle se mi možná manželka pokoušela celou dobu sdělit, ale aby člověk prožíval radost – s dětmi, nebo při čemkoli jiném -, musí cítit. Aby prožíval city, musí odsunout stranou analýzu a kritické myšlení. I rutiny přitom možná vyletí oknem…, musíte to dovolit. Musíte se naučit prostě se té chvíli poddat…
(Omluvy, které zařveš, se nepočítají, Portál 2021)
Foto: Unsplash
