Chceme-li pomoci někomu, kdo byl psychicky zraněn, pak se může stát, že naše pomoc bude jen další ranou pro beztak již bolestí zmořeného člověka. Jak vypadá taková necitlivá péče? Když postiženého tišíme v jeho naříkání a doporučujeme mu, aby se uklidnil, jednáme správně? Psychické zranění bolí – stejně jako zranění na těle. Člověku se uleví, když se může vynaříkat. Proto se těšitelům radí: Plačte s plačícími, a neříkejte jim, ať přestanou plakat. I v situacích psychických zranění je dobře, když se postižený, ukřivděný a ponížený někomu na rameni vypláče. Jinou nevhodnou formou „pomoci“ je říkat postiženému, že to nebylo nic vážného. Pro postiženého – a jeho čest, hrdost a sebepojetí – to vážné bylo. Tím více, čím je jeho „já“ slabší a citlivější. Když mu říkáme, že to nic nebylo, bereme mu oporu jeho „já“. Kolikrát jsem slyšel, jak postižený v zápalu spravedlivého rozhořčení hrozil viníkovi pomstou. Dal jsem se svést a začal jsem mu to okamžitě rozmlouvat. Zapomněl jsem, že čím více mi rodiče něco zakazovali, tím více mě to přitahovalo. Chtě nechtě jsem si musel uvědomit, že pro člověka, který utrpěl křivdu, bylo to, co se stalo, jasně nefér a z toho pak postižený vyvozuje své „svaté právo“ na pomstu. Není divu, že ten, kdo ho nutí ihned odpustit, přeslechl, co říká Fred Luskin: „Každý člověk vidí svět po svém – rozhodně jinak než my.“ Opravdové odpuštění je dobrovolně poskytnutým darem. Proto k němu nemáme nikoho nutit. A zde je možno se setkat s vážnou chybou i u dobrých křesťanů. Ti někdy postiženého nutí, často když je rána ještě otevřená, aby viníkovi odpustil. Oč jde, můžeme ukázat na vyslovení takové rady děvčeti, které bylo právě znásilněno: „Jsi křesťanka, musíš mu to odpustit!“ Její odpověď byla jednoznačná: „Nikdy!“ Byla chyba jen na její straně?
(O odpouštění s Jaro Křivohlavým, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2004)
Foto: Unsplash
