Kolem hlavního nádraží jednoho velkého města se každý den i každou noc scházelo množství lidských trosek: podivné zarostlé existence, zlodějíčci, přistěhovalci i mladí feťáci. Lidé všech typů i barev. Dlouhé vousy, zaslzené oči, třesoucí se ruce, prázdné pohledy, potrhané a špinavé šaty. Bylo dobře vidět, že jsou nešťastní, zoufalí. Víc než peníze potřebovali trochu útěchy a odvahy k životu; ale to dnes už neumí dát skoro nikdo. Mezi všemi těmi ubohými ztroskotanci vyčníval špinavý mladík s dlouhými rozcuchanými vlasy. Potloukal se tam, ale vypadal, že má nějaký záchytný bod.
Když se mu zdálo, že je všechno zvlášť zlé, ve chvílích osamocení a nejčernějších obav vytáhl z kapsy umaštěný a otrhaný lístek a pročítal si ho. Potom ho pečlivě přeložil a zasunul zase do kapsy. Někdy ho políbil, přitiskl si ho na srdce nebo na čelo. Přečtení lístku mělo na mladíka okamžitý účinek. Vypadal uklidněně, narovnal záda, vrátila se mu odvaha. A co že to bylo napsáno na tom tajemném lístku? Jenom pět slov: „Malá branka je vždycky otevřená.“
To mu stačilo. Byl to lístek, který mu poslal jeho otec. To, co tam bylo napsáno, znamenalo, že je mu odpuštěno, že by se kdykoli mohl vrátit domů. A jedné noci to udělal. Opravdu našel branku do zahrady domu otevřenou. Vystoupil po schodech a vklouzl do své postele. A pak ráno, když se probudil, byl u postele jeho otec. Oba chvilku mlčeli a potom se objali.
(Ptačí zpěv pro duši, Portál 2012)
Foto: Unsplash