Když se porovnávaly těžkosti, s nimiž se lidé v životě setkávají, ukázalo se, že těžkosti mají lidé jak silné, tak slabé naděje. V tom mezi nimi nebyly zjištěny rozdíly. Nedá se tedy usuzovat na to, že by rozdíly v síle naděje byly způsobeny tím, že jedni lidé by měli více a druzí méně těžkostí na cestě životem. Tyto rozdíly je zřejmě třeba hledat jinde. Kde? V odlišnostech osobností lidí.
Když se psychologové zaměřili v empirických studiích na to, čím to je, že někteří lidé mají silnou a jiní slabou naději, ukázalo se, že jeden druh příčin tkví v tom, že se lidé různě staví k překážkám. A staví se k nim odlišně proto, že o nich mají odlišné představy. Nejde zde jen o představy, ale i přesvědčení. Jedni jsou přesvědčeni, že těžkost, která je potkala, je zvládnutelná. Druzí si naopak myslí, že jde o nezvládnutelnou těžkost. Jedni se domnívají, že jsou s to se přizpůsobit situaci, že jsou schopni ji řešit. Druzí jsou přesvědčeni, že se nedá nic dělat. Projevuje se to i v tzv. vnitřní řeči, tj. v dialogu, který člověk vede sám se sebou. Tak např. se zjistilo u lidí silné vůle a naděje, že si tváří v tvář překážce na cestě k vytyčenému cíli říkají: „Zvládnu to“ nebo „To se dá vyřešit“ či „Nevzdám se“ atp. U lidí slabé vůle a naděje se naopak zjistilo, že si říkají: „To je pohroma, s tím se nedá naprosto nic dělat“ nebo „To se nedá zvládnout“ či „To je konec“ atp.
Lidé silné naděje chápou situaci jako výzvu, lidé slabé vůle naopak jako past, do které jsou chyceni a z níž není východiska…
(Pozitivní psychologie, Portál 2015)
