Už ani nevím, jak k tomu došlo, ale to léto jsem byl u babičky sám. Děda nebyl pár dnů doma, protože právě řediteli vyškovské nemocnice stavěl na jeho chatě krb a komín. Tak jsme s babičkou zůstali sami.
Každý den jsme chodili do blízkého lesa na dřevo. Byl to sice vojenský prostor, ale babička měla pro strach uděláno. Když nás jednou nachytali vojáci, pustila se do toho nejstaršího: „Panáčku, přežila jsem gestapo, tak přežiju i tebe…“ A panáček nás raději pustil.
Sbírali jsme popadané větve, lámali je na kratší kousky a pak je vázali do „otýpek“. Také jsme sbírali léčivé byliny a trhali lesní jahody. Občas jsme našli nějaký hříbek… Vůbec jsem se nenudil.
Jednou ráno mě babička poslala do obchodu pro chleba. Zaplatil jsem, dal chleba do síťovky a vydal se zpět. Tenhle chleba ale, na rozdíl od toho, který jsme kupovali doma ve Vyškově, náramně voněl. I jeho kůrka se mi zdála nějaká lesklejší. Byl vlastně ještě teplý.
Chvíli jsem odolával, ale nakonec jsem podlehl. Té vůni a tomu pokušení prostě odolat nešlo. „Kousnu si jen jednou,“ říkal jsem si. Pak jsem kousl podruhé, potřetí… Než jsem došel k babičce, byl už chleba ohlodaný jak od myší.
Babička se podívala na chleba, pak na mne a poté uloupla pořádný kus kůrky. Podala mi větší díl a ten menší začala vychutnávat sama. Přitom na mě šibalsky pomrkávala.
Dnes ráno jsem si to chtěl po létech zopakovat. Objednaný chleba byl stejně měkký a chutnal skoro jako v těch hodně starých vzpomínkách. Vůbec nevadilo, že jsem ho nekoupil ve Lhotě u Vyškova, ale v Gerlachově pod Tatrami. Měl jen jednu chybu. Byl krájený. Přesto ta vzpomínka potěšila.
Zkuste si dnes vzpomenout na nějakou příjemnou chvíli, kterou jste prožili díky své babičce nebo dědovi, kteří si vás kdysi před léty brávali na prázdniny. A pokud máte vnoučata, můžete pro ně připravit pár pěkných prázdninových dnů u vás doma. Ať jednou, až budou v našich letech, mají na co vzpomínat.
Zdroj : www.dobrejitro.cz
Fotografie : www.pixabay.com
