Když se hovoří o utrpení a jeho smyslu, vzpomenu si na svou dávnou příhodu se včelami. Tenkrát jsem v ochranné kukle kráčel ke včelínu. Schylovalo se k dešti, což je čas, kdy bývají včely nejagresivnější. To jsem ovšem tehdy netušil. Zjistil jsem to, až když jsem od včelína prchal s množstvím žihadel v těle.
Všichni hned chudáčka Toníčka litovali, jak musí hrozně trpět, ale já jsem měl v té době už dostatek protilátek z předchozích včelích žihadel, takže to zas nebylo tak zlé.
Od té doby je však pro mě včela takovým Božím poslem. Lidské břemeno bolesti je někdy opravdu hrozně těžké. Spolu s množstvím životních žihadel se nám však do těla dostává i síla a odolnost, díky nimž člověk dokáže bolest lépe snášet. Jeho okolí ovšem tuto protilátku v těle nevidí, vnímá jen hrůzu z „včelího žihadla“.
Ano, utrpení opravdu bolí. Hovoří-li ovšem někdo o jeho nesmyslnosti, pro jistotu se ho zeptejte, jestli vůbec ví, o čem mluví. A zda už někdy alespoň utíkal před takovými rozzuřenými včelami.
(Na minutu s Antonínem Randou, Karmelitánské nakladatelství 2006)
Foto: Unsplash
