V jistém městě žil velmi slavný rabín. Měl mnoho žáků a následovníků. Jednoho dne vážně onemocněl a zdálo se, že je to jeho konec. Přišli jej navštívit jeho žáci a chválili jeho moudrost, jeho zbožnost. Tvrdili, že nikdo se neuměl modlit jako jejich učitel. Vzpomínali na jeho vynikající znalost Písma i jeho skvělé vykladačské schopnosti. Loučili se s ním a pěli na něj chválu. Když odešli, přisedla si k rabínovi jeho žena a řekla: „To bylo úžasné, co tví žáci říkali a jak tě chválili, určitě musíš mít radost.“ Rabín se zamračil a řekl: „A co má pokora? Jak to, že tu nikdo nezmínil!“
V hebrejštině slovo „pokorný“ znamená také „být ubohý, být ubožák“. To ovšem není moc hezká vlastnost. Nikdo snad netouží po tom, být ubohý. Chceme být nejlepší, nejchytřejší, nejpohotovější, prostě nej…
Pokora je v tomto smyslu nutným předpokladem, abychom přijali to, co Bůh nabízí. Když jsme ti nej…, všechno máme a nic nepotřebujeme. Jen člověk, který si uvědomuje svou ztracenost a svůj bídný stav, je ochoten dát Bohu možnost, aby jeho život změnil.
(Stvoř mi, Bože, čisté srdce…, Advent-Orion 2015)
Foto: Unsplash
