Do autobusu, ve kterém jsem si právě sednul na poslední volné místo, nastoupila dáma. Nebyla už v tom věku, abych se za ní otočil na ulici, ale nebyla to ani žádná stařenka. Prostě moje vrstevnice, možná maximálně o pár let starší.
Samozřejmě, slušné vychování a návyky vštěpované od útlého mládí okamžitě odstartovaly podmíněný reflex, a začal jsem se zvedat, abych uvolnil místo starší osobě. Ale hned na počátku, v takovém tom předklonu, těsně před nadzvednutím, jsem se zarazil: „Co když ji to urazí? Samozřejmě, sedne si, ale v tu chvíli se jí zhroutí svět: Tak, už jsem k ničemu, pouští mě sednout i postarší pánové.“
To jsem si samozřejmě nemohl vzít na svědomí. Zastavil jsem své vstávání a opět se opřel: „Tohle si musím dobře promyslet. Nejde jenom tak, jedním neuváženým gestem, zničit nevinnému člověku život.“
Dáma se držela madla přímo nade mnou, tvářila se neutrálně, ale já horečně zvažoval, co dál. Známé dva hlasy se v mé hlavě překřikovaly tak, že jsem nabýval dojmu, že snad musí být slyšet celým autobusem: „Není ti hanba? Jak tady sedíš, popíráš všechno to dobré, co do tebe rodina vložila,“ křičel ten první. „Přece neurazíš její hrdost,“ stejně důrazně se hlásil o slovo druhý.
Většinou je to jasné. Černá a bílá. Dobro a zlo. Pravda a lež. Dva hlasy, každý jiný. Jenže tady byly oba za ty správné.
A tak jsem seděl až na konečnou. Neudělat nic bylo menší riziko, než se pokoušet o dobro a způsobit neštěstí.
A nepopírám, bylo to taky mnohem pohodlnější.
