Slunce zapadalo a nastala noc. Nekonečnou indickou planinou se plazil vlak jako obrovský skučící had. Jedno kupé sdílelo několik mužů, a jelikož zbývalo do cíle ještě mnoho hodin, rozhodli se zhasnout světlo a spát. Vlak pokračoval v cestě. Uplynuly minuty a cestující začínali přemáhat spánek. Na cestě už strávili mnoho hodin a byli unavení. Náhle se ozval hlas: „To mám ale strašlivou žízeň! To mám ale strašlivou žízeň!“
A tak stále dokola. Byl to jeden z cestujících, kteří si nepřestávali na žízeň stěžovat a ostatním bránili ve spánku. Jeho nářek byl tak usedavý a nepříjemný, až se jeden z cestujících zvedl, vyšel z kupé, přišel k umyvadlu a přinesl mu sklenici vody. Žíznivý muž ji dychtivě vypil. Všichni začali opět podřimovat. Znovu zhasli světlo. Cestující se v klidu uložili ke spánku. Uplynulo několik minut. Náhle se ozval tentýž hlas jako předtím: „To jsem měl ale strašlivou žízeň! To jsem měl ale strašlivou žízeň!“
Opakované a nesmyslné naříkání mě vede k úvahám nad způsobem lidského chování, které občas pozoruji i u sebe.
(Vlídné příběhy, Karmelitánské nakladatelství 2013)
Foto: Unsplash
