Není nic lepšího než povídat si sám se sebou. To pozitivní na tom je, že konečně našel člověk někoho, kdo s ním souhlasí. Špatnou zprávou ale je, že „oba dva“ se mohou mýlit. Rozhovory sama se sebou nedávají prostor pro prověrku realitou. Mohou být založeny jen na vlastní krátkozrakosti.
Někdo řekl, že peníze jsou jako mořská voda: čím více vypijete, tím větší žízeň máte. Přesně to se stalo muži, který v dnešním textu mluví sám se sebou. Nezdá se, že by mu aspoň jednou přišlo na mysl, že by se mohl o část svého bohatství podělit s jinými, kterým se nepoštěstilo tak jako jemu. Pomoc druhým jaksi přesahovala jeho myšlenkový svět. Skutečně důležité bylo postarat se o sebe samého. A to znamenalo shromažďovat víc a více, aby mohl stavět stále lepší a větší stodoly – a mohl o to víc hromadit své výnosy.
Tento muž nebyl schopen vyhlédnout mimo rámec svého světa. Podle toho vypadaly i jeho plány. V tomto ohledu byl „normální“ lidskou bytostí.
William Barclay vypráví příběh mladého muže, který konverzuje s člověkem, jenž je na světě poněkud déle. „Vyučím se řemeslu,“ říká mladík. „A pak?“ ptá se starší muž. „Pak zbohatnu.“ „A pak?“ „Předpokládám, že zestárnu a budu žít ze svých peněz.“ „A pak?“ „No, jednoho dne zemřu.“ „A pak?“ zazněla otázka, jež trefila do černého. Člověk, který „si není vědom toho, že existuje i jiný svět, je odsouzen k tomu, že jednoho dne zažije to nejstrašnější překvapení ze všech“.
„Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“ (Lukáš 12,15)
(Vírou k Pánu se dívej, Advent-Orion 2018)
Vyplňte nám prosím tento dotazník – pomůžete s přípravou nové poradenské služby.
https://www.vyplnto.cz/databaze-dotazniku/pruzkum-zkrize-cz/
Foto: Unsplash
