Vyrůstal jsem v době, které se říkalo reálný socialismus. A babička mi tehdy coby dítěti říkávala pokaždé, co jsem vyslechl nějaký rodinný komentář politické situace: „Ne abys někde mluvil, co se povídalo doma, nedostal by ses na školu.“ Poslechl jsem, ale už tenkrát mě to štvalo. A to jsem ještě ani nevěděl, že se tomu říká autocenzura. Autocenzura mě štve pořád. A štve mě přesto, že si ji teď už ordinuju sám, protože:
– co by na to řekly děti
– co by na to řekli příbuzní
– co by na to řekli lidi
kdybych pro změnu já řekl, či v horším případě napsal, věci bez obalu, tak jak je cítím, vidím a vnímám. Samozřejmě, i jinotaje, paralely a náznaky jsou elegantní, navíc tříbí myšlení moje i druhých. Nepochopí je sice skoro nikdo, ale šanci má. Jistě, jsou vynuceny obavami, ale je to pořád lepší než úplně mlčet.
Zdroj: www.dobrejitro.cz
Fotografie: www.pixabay.com
