Ze všech skvělých příběhů minulého století není žádný tak úchvatný jako příběh o poslední expedici Sira Ernesta Shackletona do Antarktidy. Je to však víc než jen příběh o neuvěřitelné odvaze. Zjevuje se v něm i božský prvek.
Před sto lety začala Antarktida přitahovat dobrodruhy. Poté, co Roald Amundsen stanul na severním pólu, zbývalo ještě přejít tento kontinent od moře k moři. V roce 1914, krátce po vypuknutí první světové války, se Shackleton vydal tento úkol splnit.
Začátkem roku 1915 se jeho loď Endurance nacházela asi 128 km od břehu Antarktidy. Dál se však nedostala, protože ji ze všech stran sevřel led. Byli v něm uvězněni devět měsíců, a když se loď nakonec potopila, členové posádky se dostali na malý opuštěný ostrůvek, který se jmenuje Sloní ostrov.
Potom Shackleton a dalších pět mužů vyrazilo v šestimetrovém otevřeném člunu do velrybářské stanice na ostrově Jižní Georgia, od kterého je dělilo 1280 km. Nejenže museli plout v obrovských vlnách, ale zastihl je i silný uragán, který potopil parník vážící pět tun.
K ostrovu, kde byla velrybářská stanice, však připluli z druhé strany. Dosud nikomu se tento ostrov plný vysokých vrcholů a hlubokých průrev nepodařilo přejít. Shackleton se dvěma členy posádky putoval do Stromnessovy stanice celých šestatřicet hodin, během nichž si nemohli vůbec odpočinout.
Tento příběh je mnohem víc než jen příběhem o odvaze a vytrvalosti. Shackleton později prohlásil: „Když o tom dneska přemýšlím, vím jistě, že nás vedla Prozřetelnost, a to nejen vlnami rozbouřeného moře, které nás dělilo od Jižní Georgie, ale i přes nekonečné sněhové pláně. Během onoho dlouhého a vyčerpávajícího šestatřicetihodinového pochodu přes hory a ledovce jsem měl často pocit, že nejsme tři, nýbrž čtyři.“
(Jak vzácná milost, Advent-Orion 2011)
Foto: Unsplash
