Bylo mi asi třináct nebo čtrnáct let. Jako hodně dospívajících jsem nebyl v pohodě, cítil jsem se jako cizinec v divném světě. Trávil jsem prázdniny u dědy a babičky, kteří žili na malé vesnici v jižní Francii. Měl jsem hodně rád dědu, hlavně ode dne, kdy vešel do mého pokoje, kde jsem se věnoval své nejoblíbenější činnosti, totiž kreslení, a zvědavě se díval na moje výkresy. Pro mě to bylo jako zjevení. Rodiče mě sice nechávali, ať si kupuji, kolik jen pastelek a papíru chci, ale nikdy se vlastně nezastavili, aby se podívali, co s nimi dělám. A když jsem odjel na prázdniny, tak mi pod záminkou úklidu v pokojíku všechno vyházeli. Nedělali to ze zlé vůle, ale já jsem to vnímal jako násilný čin. Od chvíle, kdy se na moje kresby podíval dědeček, začal jsem se na ně i já dívat jinými očima.
Byl jsem zkrátka na prázdninách u dědy, začínalo jaro, šli jsme spolu na procházku a najednou se mi zachtělo chytit ho za ruku, jako když jsem byl malý. Šli jsme tak pár metrů a mlčeli jsme. Uvědomoval jsem si, jak je ta situace zvláštní, už jsem totiž nebyl ve věku, kdy se děti vodí za ruku s dospělými. Ale cítil jsem, že skrze tu ruku jsem konečně dosáhl svolení být tím, kým jsem. Děda ji lehce stiskl. Cítil jsem jeho lásku. Zaplavil mne pocit hluboké úlevy.
Ten zážitek ve mně zůstal jako obrázek laskavosti. Moje ruka v té dědečkově, jen na pár okamžiků. Ve své praxi věnuji vždy pár minut na to, abych si v mysli znovu vyvolal tu situaci a vnímal její dobrotu…

(Sny pro duši, Portál 2019)

Foto: Unsplash, Jakob Owens

Vyberte si téma: