Jednám diplomaticky. Sleduju se, jak říkám ano tam, kde chci hodně nahlas křičet ne. A k tomu navrhuju ústupek, který se mi vůbec nelíbí. Jenže doufám, že mi přinese výhodu jinde – kde o ni stojím mnohem víc. Navíc se sladce usmívám a tvářím nadšeně nad věcmi, které jsou mi v lepším případě lhostejné.
V podvědomí mi stále naskakuje pořekadlo o účelu, co světí prostředky. A není mi ze sebe dobře, protože ze své podstaty vůbec nemám chuť k nějakým kompromisům a ústupkům. Nejsem si jistý, jestli jednám čestně, ale hlavně netuším, jestli tím vůbec něčeho dosáhnu a jestli mé ústupky tedy nejsou zbytečné.
Srdcem se jednoznačně takovéto diplomacii bráním, ale rozumem uznávám, že není jiné cesty.
Rozum vítězí.
Stárnu.
Foto: Unsplash
