Pochopil jsem, že jedním z hlavních bodů na jakémkoliv seznamu příznaků spojovaných s poruchami autistického spektra je nápadný nedostatek empatie v kontaktu s neurotypiky. Ale v prvních měsících po diagnóze jsem si nebyl jistý, že tenhle konkrétní příznak mám. Já přece dokážu cítit, říkal jsem si.
Kristen to viděla jinak. Můj nedostatek si bolestně uvědomovala, protože byla celé roky čímsi jako obětí mé zdánlivé necitelnosti (rozumějte „bezradnosti“). Moje diagnóza jí poskytla novou perspektivu, díky níž pochopila, že jsem sice klinicky sebestředný, až nehorázně sebestředný, ale nikoli úmyslně sebestředný. Pokusila se mi vysvětlit, že nejsem naprogramovaný na schopnost empatie a nikdy nebudu. „A to nevadí,“ dodala. Opravdu ne? pomyslel jsem si. Připadá mi, že taková empatie je docela důležitá.
Našla si čas, aby mi vysvětlila, proč jsou pro mě určité sociální situace náročné. Šlo o věci jako jednání s lidmi společensky přijatelným způsobem. „Myslím, že se s tebou bratr chtěl onehdy večer vážně vidět, Dave. Není to tvoje vina, ale nevšiml sis těch signálů.“ K tomu došlo poté, kdy můj bratr jednou večer nabídl – úplně zničehonic -, že mě pozve na večeři, a přestože jsme spolu prakticky nikdy nikam nechodili, odmítl jsem. „Rád se někde najím zadarmo, ale dneska máme sobotní těstoviny, takže díky, ale ne.“ Moje reakce mi připadala naprosto v pořádku, ale Kristen i mému bratrovi bylo jasné, že jsem nepochopil jeho emocionální záměr: strávit spolu nějaký čas.
(Omluvy, které zařveš, se nepočítají, Portál 2021)
Foto: Unsplash
