Zásada, že týmy musí svou cestu kupředu spíše vycítit než naplánovat, je dobře popsána v literatuře zabývající se managementem. Teoretik organizace Karl Weick vypráví příběh, možná smyšlený, o skupině vojáků na armádním cvičení ve Švýcarsku:
Mladý nadporučík malého maďarského detašovaného oddílu v Alpách vyslal průzkumnou jednotku do ledové pustiny. Krátce nato začalo sněžit, sněžilo dva dny a průzkumná jednotka se nevrátila. Nadporučík se trápil představou, že poslal vlastní lidi na smrt. Ale třetího dne se průzkumníci vrátili. Kde byli? Jak se dokázali vrátit? Ano, přiznali, mysleli jsme si, že jsme zabloudili, a očekávali jsme konec. Potom jeden z nás našel v kapse mapu. To nás uklidnilo. Postavili jsme tábor, přečkali jsme sněhovou bouři a potom jsme se zorientovali podle mapy. A jsme tady. Nadporučík si půjčil tu pozoruhodnou mapu a podíval se do ní. Ke svému úžasu zjistil, že to nebyla mapa Alp, ale Pyrenejí.
Weick tvrdí, že lidé najdou cestu kupředu, a nemusí mít vždy dobrou mapu nebo plán. Důležitější je, že „začnou jednat a vytvoří hmatatelné výsledky v určitých souvislostech. To jim pomůže zjistit, co se děje, co je třeba objasnit a co by se mělo udělat dále.“
(Spolupráce s nepřítelem, Portál 2020)
Foto: Unsplash
