Ve frontě u pokladny se člověk doví zajímavé věci. Stáli v ní dva studenti nedalekého gymnázia. Jeden pozdravil dívku, která stála ve frontě u jiné pokladny. „Vole, kdo to byl?“ ptal se ho ten druhý. „Ty ji neznáš? To je Frantova stará!“ Ta „stará“ určitě neměla víc jak šestnáct let…
Před pár lety dostala moje žena v práci novou kolegyni. Všude jí bylo plno. Hanin smích brzy nakazil celé oddělení. Všem říkala „miláčku“. Z jejích úst to znělo tak přirozeně, že nikdo neprotestoval. Naopak, z toho, co mi doma vyprávěla manželka, jsem měl pocit, že se na „miláčka“ každý těší. Netrvalo dlouho a jejím oslovením „miláčku“ jsem byl brzy poctěn i já. Volal jsem ženě na mobil, ale byla zrovna služebně mimo budovu a mobil nechala v kanceláři. Po delším vyzvánění se z mobilu ozvalo: „Ano, miláčku. Bohunečka tu teď není. Můžu jí něco vyřídit?“
Oslovení miláček jsem do té doby moc nepoužíval. Zdálo se mi být moc přesládlé. Ale díky Haně si ho osvojila Bohunka a pomalu se dostávalo pod kůži i mně. Netrvalo dlouho a „miláček“ se stal běžnou součástí našeho domácího slovníku. Když jsem si to uvědomil, rozhodl jsem se Haně poděkovat. A tak jsem manželce napsal sms: „Ahoj miláčku. Pozdravuj miláčka. Miláček.“
Termín „moje stará“ se mi nikdy nelíbil. Nevím, nakolik se líbí vám. Myslím, že „miláček“ je daleko lepší. A je jedno, jestli je našemu miláčkovi patnáct, čtyřicet šest nebo třeba devětadevadesát. Když mne ráno probouzí slova „Dobré ráno, miláčku“, vstává se mi lépe, i když budík ukazuje, že je teprve pět hodin a venku je ještě tma jak v pytli.
(V. Fürst, … milost ve vztazích , Advent-Orion 2012)
