Měla jsem tu nejhorší matku na světě. Zatímco ostatní děti snídaly bonbony, já jsem musela jíst obilniny, vajíčka nebo topinky. Když jiné děti si v poledne pochutnávaly na zákuscích a jiných sladkostech, já jsem jedla obložené chleby. Jistě už sami uhodnete, že i večeři jsem měla jinou než ostatní děti.
Moje matka vždy chtěla vědět, kam jdu a co tam budu dělat. Když jsem řekla, že někde budu hodinu, trvala na tom, že to bude jen hodina nebo méně, ale ani o minutu více. Každý den jsem musela být spolu se svými sourozenci už v 9 hodin v posteli a časně ráno vstávat. Nemohli jsme vyspávat až do oběda jako naši přátelé. Naše matka nedbala na to, že porušuje zákon o využívání dětské práce a nutila nás pracovat! Museli jsme umývat nádobí, stlát postele, vařit a dělat všechny nelidské domácí práce. Myslím si, že ani v noci si nedala pokoj a přemýšlela, co nepříjemného by nám uložila.
Trvala na tom, abychom mluvili pravdu, celou pravdu a jenom pravdu, i kdyby nám šlo o život, a to bylo skoro vždycky.
Jak jsme dospívali, stávala se ještě vynalézavější. Chtěla vědět s kým a kam chodíme. Nechtěla nám dovolit chodit na večírky dřív než v patnácti letech, zatímco naši kamarádi chodili již od dvanácti či třinácti let. Naše matka se neosvědčila jako správná matka. Nikdo z nás nebyl vězněn, nerozvedl se, ani neměl neshody se svým partnerem. Komu mám dávat vinu za nepohodlnou cestu, kterou jsme se dali? Máte pravdu – naší špatné matce. Přinutila nás vyrůst v bohabojné dospělé děti.
A tak, když moje děti o mně říkají, že jsem „hrozná“, naplňuje mě to pýchou. Jsem totiž Bohu vděčná za to, že mi dal tu „nejhorší“ matku na světě.
Foto: Unsplash
