Právě jsem přečetl knihu, která mi opět pootevřela oči pro skutečnost nazývanou „život“. Kniha se jmenuje Toho dne a jde o několik autobiografických příběhů mladičkého německého vojáka Detleva Cramera, který narukoval těsně na konci druhé světové války a padl do ruského, respektive sovětského zajetí. Popisuje své strastiplné putování po ukrutných sovětských pracovních lágrech. Navzdory drsnému tématu však na mne z jeho vyprávění dýchlo něco povzbudivého a oživujícího. Autor totiž často líčí chvíle, kdy mu někdo třebas jen nepatrně pomohl, což mu dodávalo sílu k přežití.
Když nad knihou přemýšlím, je zajímavá právě tím, že se nesoustředí na naturalistické popisování válečných a sovětských hrůz. Naopak, hrůzy války jako by prosvětluje paprsek světla nepatrných projevů lásky. Jak málo mu nakonec stačilo k přežití! Jak málo učinili ti, kteří ovlivnili Detlevův život! Jak málo projeveného a uskutečněného dobra může spustit celou lavinu dobra a usměrnit životy druhých! Jak mocný prostředek má každý z nás v rukou…

(pokračování zítra)

(Ve víru víry, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2011)

Další články