Můj přítel Tom, se kterým jsem úzce spolupracoval na semináři, prožil krátce po nástupu do duchovenské služby zajímavou zkušenost. Jako kazatel v nástupní praxi ve sboru v Detroitu měl své první kázání během modlitebního týdne. Ještě nestačil dokončit ani úvod, když se v první řadě postavil jakýsi muž a řekl mu: „Běž si sednout. Nevíš, o čem mluvíš!“ Tom překvapením zalapal po dechu a s vypětím všech sil pokračoval v kázání.
Brzy zjistil, že stejný muž skáče do řeči každému kazateli, který se ve sboru objeví. Je přesvědčen, že tímto způsobem řečníkům pomáhá. Považuje se za „osten v těle kazatelů“. A své poslání plní opravdu svědomitě.
Je neuvěřitelné, že tento výbojný člověk měl v místním sboru významné postavení. Ze strachu jej volební výbor neustále navrhoval do stejné funkce. Tom se však rozhodl, že se mu postaví. Trval na tom, že danou funkci nemůže vykonávat, protože se chová velmi nevhodně. Členové volebního výboru z toho byli jaksepatří nervózní, muž prskal a vyhrožoval, ale Tom si trval na svém – a docílil svého: muž do dané funkce nebyl zvolen. V důsledku toho přešel do jiného sboru a uplatnil svůj „požehnaný osten“ tam.

(Jak vzácná milost…, Advent-Orion 2011)

Foto: Unsplash, Eberhard Grossgasteiger

Vyberte si téma: