Kontakt s komunitními službami a navazování sociálních vazeb mimo rodinu je však pro člověka s mentálním postižením žádoucí. Následuje příklad dobré praxe z tuzemských sociálních služeb:
Paní N. s lehkým mentálním postižením žila do svých třiceti let s matkou, která byla závislá na alkoholu. Matka nakonec zemřela a péči o paní N. dočasně převzala babička, otcova matka. Do chráněného bydlení byla paní N. přijata ve věku třiceti pěti let a vykazovala celou škálu projevů nadbytečné péče a sociální izolace. Paní N. nebyla schopná říct, jak se jmenuje, kde bydlí, jak se jí daří. Z péče o domácnost nezvládala nic. V kontaktu s ostatními se ostýchala, její schopnost komunikace a řeči byla omezená.
V současné době, po osmi letech života v chráněném bytě, se paní N. podílí na praktické péči o domácnost. Aktivně se vyjadřuje k tomu, co se v bytě děje, a řečová vada jí není překážkou. Sleduje události ve světě a dokáže o nich komunikovat. Vyzkoušela si práci v chráněné kavárně, získala řadu přátel a zkušeností, které jí rodina nedokázala zprostředkovat. Rodinu však neztratila, naopak s ní udržuje pozitivní vazby. Otec ví, že kdyby se s ním cokoli stalo, dcera je v kontaktu s lidmi, kteří jí zajistí adekvátní podporu.
(Stárnutí, paliativní péče a prožívání zármutku, Portál 2020)
Foto: Unsplash
