Po dobrodružném a pestrém dni v nejromantičtějším indickém městě Udaipuru odpočívám na střešní terase hotelu, popíjím osvěžující limonádu z čerstvých limetek a píšu pohlednice. U stolu za mými zády sedí mladá dívka, sama, viděla jsem ji přicházet, může jí být kolem dvaceti. Slyším, že s někým telefonuje. Její hlas zní naléhavě. Zaslechnu věty jako: „Ne, nemám své dny.“ – „Tak mě přece poslouchej.“ Tuhle větu opakuje několikrát, naléhavost se stupňuje: „Dovol mi, abych to nejdřív vysvětlila.“ Zdá se, že jde o hovor s matkou, kterou se snaží přesvědčit, že se v Indii cítí osamělá, odcizená a nešťastná. V Indii je to pro ni hrozné, ničemu nerozumí, všechno je pro ni cizí. Ne, nemůže přijet domů, je tu teprve 18 dní z těch 3 měsíců, které jí dopřál a zaplatil otec.
Vzpomenu si na příběh jedné pacientky, Marie, která ve stejném věku cestovala po Indii s kamarádkou. I ona byla nešťastná a pokoušela se najít jistotu v tom, že všechny věci udržovala v dokonalém pořádku. Na konci cesty už Marie chaos této cizí země nemohla vydržet. Prodělala psychotickou epizodu. Kamarádka naštěstí zachovala jasnou hlavu. Podařilo se jí Marii uklidnit, obě se ubytovaly v dalším městě v drahém, a tedy „pořádném“ hotelu a zarezervovaly si dřívější odlet zpátky do Německa, kde se Marie po krátké psychiatrické léčbě opět zotavila…
To všechno se mi honilo hlavou, když jsem poslouchala mladou dívku za svými zády, jak telefonuje, a vnímala její tiché, potlačované zoufalství. Jak ráda bych k ní přišla a řekla: „Jeď domů, maličká! Tady nejde o tvého otce, ale o tebe. A dostat se v Indii do problémů není žádná ostuda!“ Neudělala jsem to, impulz odezněl, když si k ní přisedla jiná mladá žena. Přesto jsem na ni v dalších dnech stále myslela. Pociťovala jsem lítost nad jejím konfliktem, jejími obavami z otce, kterému ustoupila, aby mu dokázala, že zvládne přežít sama tři měsíce v Indii.
(Únava ze soucitu, Portál 2022)
