Spokojení lidé bývají méně nemocní a mívají také podstatně méně psychických problémů. V osobním kontaktu jsou příjemnější a v jejich blízkosti se cítíme dobře – leda bychom špatně snášeli spokojenost druhých, protože jsme sami hrubě nespokojeni. Krize a nemoci mohou člověku zbystřit pohled na podstatné věci života.
Závist je nepřítelem spokojenosti. Proto je třeba porozumět, z čeho závist vychází, jaké jsou její základy. Vždy ji vyvolávají tajné programy.
V terapii se pacientů obvykle ptám, s kým by měnili, kdyby to bylo možné. Téměř každý odpovídá, že by určitě s nikým neměnil, bez ohledu na své, snad i nemalé emocionální těžkosti a nemoci. Když bychom tedy stejně neměnili, proč závidět jiným? Proč nevytěžit z vlastního života to nejlepší?
Protivníkem spokojenosti je „vnitřní kritik“. Ten v člověku trvale šťourá a ryje. Nový program „vždy si (vy)stačím“ umlčuje toto sebeponižování. Kdo pociťuje nespokojenost, měl by se zamyslet nad svými myšlenkami. Jestliže chce totiž něco, co vlastně nechce mít, zajišťuje si tím, aby mu nebylo dobře. Také netrpělivost vede k nespokojenosti. Chtěli bychom mít něco, co je snad možné, ale až v budoucnu.
(Nedostatečný pocit vlastní hodnoty, Portál 2013)
Foto: Unsplash, Corinne Kutz
