Před více než deseti lety, když mi bylo čtyřicet let, jsem se jednou podívala do zrcadla. Byl zimní večer a v koupelně svítila jen slabá žárovka. V tom světle moje tvář poprvé vypadala staře. „Jsem přísná stará ženská!“ pomyslela jsem si a tehdy začalo moje truchlení.
Truchlení je bezpochyby správné slovo pro popření, smutek a schopnost snášet nepříjemné. Cítila jsem je tehdy – a cítím je dodnes.
Za mým truchlením je určitá marnivost, to je jasné. Nikdy jsem nebyla krásná, ale určitě jsem před třiceti lety vypadala líp a byla jsem v lepší kondici než dnes. K tomu všemu se ještě připojuje ztráta naděje. Když jsem před třiceti lety nebyla spokojená s tím, jak vypadám, mohla jsem začít cvičit, nechat si udělat jiný účes, změnit svůj život a nějak se prostě dát do kupy. Ale teď, byť bych se snažila jakkoli urputně plavat proti proudu, stejně mě strhává s sebou dolů. A s každým dalším rokem se mi proti němu plave hůř a hůř.
Uvědomuji si, že všechny věci, které jsem jednoho dne plánovala udělat, se už s čím dál větší pravděpodobností neuskuteční. Ještě pořád se můžu naučit nějaký cizí jazyk, ale na Annapurnu už nevylezu. A nakonec mě předstihnou všichni ti mladí lidé, kteří budou dělat – nebo přinejmenším by mohli dělat – všechny ty věci, které já už nemohu.
Mám snad hrůzu z povýšené shovívavosti, které se mi dostane, když budu žít dost dlouho? Už teď se mi nelíbí úřednice, která mi říká „drahoušku“ a ptá se mě, jestli mám nárok na slevu pro důchodce. Možná mám obavy o to, zda se já a můj manžel budeme schopni sami o sebe postarat, zvlášť když sleduji, jak to jde s mou matkou s kopce kvůli postupující demenci. A možná také vnímám obavy našich dětí, že jednoho dne zestárneme a necháme je tu samotné…
(Šťavnatá chuť všednosti, Karmelitánské nakladatelství 2018)
Foto: Unsplash, Jesica Nail
