Jedna holčička byla na první pohled velmi hodná. Paní učitelka ve školce ji moc chválila. Dokonce každý den chodila sama nakupovat noviny. Doma ale věděli o jedné velké chybě – tato holčička byla strašlivě svéhlavá. Maminka ji vedla za ruku přes přechod, ale holčička si usmyslela, že dál prostě nepůjde, a zůstala stát uprostřed ulice. Jindy, když ji doma maminka volala, aby jí s něčím pomohla, zalezla pod postel. Rodičům to dělalo veliké starosti. Domlouvali, prosili, hrozili vařečkou, ale nic nepomáhalo.
Někdy se dokonce stalo, že do holčičky „vletěl čertík“, a pak se prala se svým bráškou. Škrábala ho, bouchala do zubů a moc ho trápila. Jako by jí bylo úplně jedno, jak moc mu ubližuje. A nikdy nepřiznala, že si začala nebo že je to její chyba. Maminka z toho měla těžkou hlavu a říkala: „Musíš se začít chovat hezky. Takhle nebudeš mít žádné kamarády. Svéhlavé a vzteklé holčičky nemá nikdo rád.“
Jednou šla holčička s babičkou na zahradu. Moc se těšila, protože měla ten den tahat řepu – jako v pohádce. Ale najednou se zastavila a vztekala se. Moudrá babička však povídá: „Klidně se vztekej. Já počkám. A klidně si i dupni. Běž se schovat za auto, tam tě nikdo neuvidí. Pak si zadupej, ať ten čertík z tebe vyletí a můžeme jít na zahradu.“ Holčičku to úplně vykolejilo. Babička jen stála a čekala a ještě ji pobízela, ať si dupne, dokud nikdo nejde.
A tak si dupla. Prvně malinko a opatrně, když se babička zrovna nedívala. Pak trochu víc. A najednou se začala smát a skákat po ulici a všechen vztek ji přešel. Už věděla, že musí se svou velikou chybou bojovat. Začala se radši víc usmívat, když se jí chtělo vztekat. To se lidem líbilo mnohem víc.

(Pojďme si číst, Advent-Orion 2020)

Foto: Unsplash

Vyberte si téma: