Byl jednou jeden úsměv, který si vykračoval po světě. Byl to úsměv srdečný, veselý a plný citu. Byl tak šťastný, jak jen úsměv může být, a občas si pohvizdoval.
Jednoho dne přišel do městečka, kde viděl zvláštní neklid u obyvatel, a to se projevovalo i v dopravě. Čekal spořádaně na zelenou, když tu se srazila dvě auta. Zastavila se skřípěním na okraji silnice, dvířka se otevřela a z prvního auta vyskočil muž s divoce nasupeným výrazem ve tváři. Úsměv se mu bleskově přilepil na rty a ozářil mu tvář ochotným a přátelským světlem. Nazlobená paní, která vylézala z druhého auta se zaťatými pěstmi, zůstala překvapeně a udiveně stát. Pak se také usmála.
„Promiňte, prosím, je to moje chyba,“ řekla hned.
„To se stane! Jen klid…“ odpověděl muž. „Dáme si společně kávu?“
Úsměv pokračoval v cestě. Rozesmál úřednici na poště a celá fronta čekajících lidí si začala povídat. Prošel přes tvář učitele a studenti začali zase dávat pozor. Zastavil se na tváři lékaře na poliklinice a nemocní se cítili lépe. Pak přišla řada na úředníka na magistrátu, na pokladní v supermarketu, na manžela, který se vracel domů z práce, a na dva kluky, mezi nimiž vládlo odjakživa bojové napětí…
Večer se dal úsměv znovu na cestu. Byl trochu unavený, ale městečko bylo o něco šťastnější.
(Květiny pro duši, Portál 2014)
Foto: Unsplash
