Vodítko

Víte, co mi dala dcera k narozeninám? Vodítko. A to psa nemáme. Rozbalovala jsem dárky. Zůstala jsem nad tím dárkem celá zkoprnělá. Proč vodítko…? Dcera se na mě dívala pobaveně. Je jí pětadvacet, je šťastně vdaná, má malé dítě, nechápala jsem, co ji to napadlo, přece musí vědět, že tenhle dárek při nejlepší vůli neužiju.
„Co blázníš?“ povídám jí. Usměje se.
„Nechápeš?“
„To teda ne.“
Usmívá se víc a víc… Její manžel se dívá rozpačitě. Můj manžel se najednou dá do smíchu, jako by to pochopil. Jenom já ne a ne to pochopit…
„Mami,“ říká dcera, „ty se přece ke mně, i když jsem vdaná, chováš, jako bych byla pejsek, v jednom kuse mě vodíš na vodítku, přikazuješ mi, rozhoduješ za mě, říkáš mi, co jsem chtěla, co chci, co budu chtít…, a tak abys k tomu měla opravdové vodítko, když mě nepovažuješ za dospělou, jsem ti k narozeninám jedno dala.“ Polkla jsem. „Dlouho jsme s tátou a s manželem uvažovali, co bychom ti měli dát…“
Zeť se usmívá. Manžel se usmívá. Chtěla jsem začít křičet, utéct z pokoje. Ale tu radost jim neudělám, ne. Vzala jsem vodítko a zavřela ho do krabičky…
„Děkuju.“ Řekla jsem to dceři tiše… Tichounce. Pak jsem ji k sobě přitiskla a dala jí pusu.
Krabici s vodítkem mám ve svém pokoji, neotvírám ji, ale mám ji stále na očích. Dcera měla pravdu. A byla statečná.
Manžel ani zeť by se ničeho takového neodvážili. Možná ten dárek dceři poradili – ale nedali by mi ho. Báli by se mě. Na tom vodítku ke mně dovedla dcera poznání.

(Tajný život psů, Karmelitánské nakladatelství 2014)