Vytváření nepřítele, očerňování a démonizování proniká do politických debat na celém světě. A my tento syndrom vytváření nepřítele prožíváme nejen v politice, ale také v práci a doma.
Já sám se na tom také podílím. Vyprávím příběhy o tom, jak ostatní lidé kazí spoustu věcí: spolupracovníci, klienti, dodavatelé, sousedi, rodinní příslušníci. Vím, že to nejsou úplné ani spravedlivé příběhy o tom, co se skutečně děje, a vyprávění takových příběhů není účelně vynaložený čas. Vím také, že mnoho lidí dělá totéž – například v párovém poradenství, do nějž mnoho lidí vstupuje s myšlenkou: „Za naše problémy může můj partner, a teď, doufám, konečně pochopí, že se musí změnit.“ Ale vytváření nepřítele je lákavé, protože nás ujištuje, že my sami jsme v pořádku a nejsme odpovědni za obtíže, jimž čelíme. Vytváření nepřítele je způsob, jak chápat skutečné odlišnosti a jak se s nimi vypořádat. Naši složitou a mnohobarevnou skutečnost zjednodušuje a převádí ji na černobílou. Tím nám umožňuje vysvětlit, co se děje, a umožňuje nám mobilizovat síly, abychom se s tím vyrovnali. Jak ale řekl novinář H. L. Mencken: „Každý lidský problém má vždycky nějaké snadné řešení: je prosté, přijatelné a nesprávné.“ Vytváření nepřítele nám připadá vzrušující a uspokojivé, a snad dokonce i oprávněné a hrdinské, ale problémy, před nimiž stojíme, spíše zastírá, než vyjasňuje. Zesiluje konflikty, zužuje prostor pro řešení problémů a tvůrčí přístup, rozptyluje nás neuskutečnitelnými sny o rozhodujícím vítězství a odvádí nás od práce, kterou musíme udělat.
(Spolupráce s nepřítelem, Portál 2021)
Foto: Unsplash
