Na život se můžeme dívat z různých úhlů pohledu. Můžeme například předpokládat, že všechno, co se v něm děje, má svoji přirozenou příčinu. Pro všechno, co kolem sebe vidíme, pro všechno, co je, bylo a bude, existuje nějaké racionální vysvětlení, které můžeme najít, když budeme dostatečně dlouho hledat.
Tímto způsobem se na život dívá stále více lidí, a to zejména v západních zemích světa. Pro ně Bůh zemřel s rozvojem moderní vědy a technologií. V obrovském, neosobním vesmíru jsme sami, a až náš život skončí, neexistuje pro nás žádná naděje.
Před několika lety zemřel jeden z mých blízkých přátel. Nejprve jsem mu chtěl letět na pohřeb, ale když jsem si uvědomil, že bych musel cestovat na druhou stranu zeměkoule, rozhodl jsem se jen poslat dopis, který by řečník na pohřbu přečetl.
Později jsem dostal zvukovou nahrávku z pohřbu, ze které se mi udělalo špatně. Za celou dobu tam nezazněla ani jediná modlitba, žádná duchovní píseň, text z Písma či zmínka o Bohu. Pozůstalí se nechali přesvědčit řečníkem, aby jen zavzpomínali na život zesnulého a na závěr nechali zahrát několik jeho oblíbených skladeb.
Jiní lidé se na život dívají očima zkalenýma pověrou. Vidí svět jako výslednici působení dobrých a špatných sil, které na nás působí a ovládají nás. Tyto síly musí být drženy pod kontrolou pomocí rituálů. Do této kategorie patří i mnoho křesťanů.
Já se na náš svět takto nedívám. Dívám se na něj skrze Bibli, jež nám ukazuje, že existuje Bůh, který s námi komunikuje a je láska. Tato bytost, která je všemohoucí, „je dobrá ke každému a ke všem“. Všechno, co dělá, je prodchnuto milostí. V tomto chladném vesmíru nejsem sám. Nejsem obětí vrtošivosti zlomyslných sil. Jsem dítětem Krále králů, který mě osobně zná a miluje, jako bych byl na této planetě jediná živá bytost.
(Jak vzácná milost, Advent-Orion 2011)
Foto: Unsplash, Jesica Nail
