Jak se v pohledu neuropsychologů jeví odpuštění? Podle jejich zjištění je jádrem odpuštění „schopnost dané osoby vzdát se práva odplaty v zájmu toho, aby bylo dosaženo rovnosti (nonspecifické kongruence)“. Člověk je toho schopen díky vyššímu stadiu vývinu svého mozku. Ukazuje se, že tam, kde bylo použito řešení konfliktu odpuštěním po narušení rovnováhy (např. zklamáním důvěry), se snížila bojovnost mezi svářenými stranami sporu. Jiným důsledkem použití odpuštění při řešení mezilidských krizí je indukce empatie u lidí, kteří jsou svědky tohoto projevu. Andrew B. Newberg (americký neurolog) v této souvislosti uvádí jako příklad sociálního dopadu projevu odpuštění velký rozmach křesťanství v prvních stoletích tohoto letopočtu, když lidé viděli, že křesťané jsou schopni nevracet ránu za ránu, ale odpustit těm, kteří jim ukřivdili.
Při hodnocení odpuštění jako dobrovolného vzdání se práva na odplatu podle „zákona (biologické) spravedlnosti“ se uvádí jeho pozitivní vliv na rozvoj společenské aktivity v malých skupinách. Tím, že v nich dochází k přemáhání forem řešení sporů odplatou (pomstou a mstou), dochází ke sbližování a sdružování, případně až ke vzniku přátelství. Zvláště výrazně je vidět kladný dopad odpouštění v rodinných vztazích a především ve vztazích mezi manželi.
Odpuštění není však stoprocentně jistou formou řešení krize. Ukazuje se, že lidé s antisociálními a určitými sociálněpatologickými charakteristikami osobnosti nejsou schopni vžít se do situace druhého člověka, a proto mu nedovedou odpustit.
(Pozitivní psychologie, Portál 2015)
Foto: Unsplash, Simon Migaj