Výcviku v nenásilné komunikaci se jednou zúčastnila žena, která pracovala jako dobrovolnice v nemocnici. Krátce po výcviku ji zdravotní sestry požádaly, aby promluvila s jednou starší pacientkou: „Říkaly jsme té paní, že není tolik nemocná a že by se jí dařilo lépe, kdyby brala léky. Ale ona jen sedí v pokoji a celý den opakuje: ‚Chci umřít. Chci umřít.’“ Dobrovolnice šla za tou starou paní a našla ji, jak sestry předpokládaly, sedět o samotě a pořád dokola tiše opakovat: „Chci umřít.“
„Tak vy byste chtěla umřít,“ zeptala se s empatií dobrovolnice. Překvapená žena si přestala pro sebe šeptat a vypadala uvolněnější. Začala vyprávět, že nikdo nechápe, jak strašně se cítí. Dobrovolnice pokračovala v reflektování ženiných pocitů. Zanedlouho jejich rozhovor prostoupila taková vřelost, že seděly a držely se kolem ramen. Později se sestry dobrovolné pracovnice zeptaly na její zázračný recept. Ta stará paní totiž začala jíst a brát léky a měla i očividně lepší náladu. I když se pacientce sestry předtím snažily pomoct radami a přemlouváním, teprve rozhovor s dobrovolnicí byl tím, co opravdu potřebovala: navázání spojení s jinou lidskou bytostí, která byla schopná vyslechnout její hluboké zoufalství…
Zdroj:https://www.dobrejitro.cz/
Fotografie:https://pixabay.com/
