Profesor Jaro Křivohlavý s oblibou říkával, že spolupráce neznamená spolu prát se. Jenže ten den se nám naše manželská spolupráce moc nedařila, a tak si toho všimli i naši kluci.
Starší Vlastík ještě před spaním zaklepal na dveře mé pracovny. V očích měl slzy a zdálo se, že se každou chvíli rozpláče. „Tatínku, že se s maminkou nerozvedeš?“ vysoukal ze sebe.
V tu chvíli mě nenapadlo nic moudřejšího než mu říct: „Vlastíku, myslíš, že jsem hloupý? Víš, kolik už mne maminka stála peněz? Musel bych být velký hlupák, abych se s ní teď rozváděl, když jsem do ní už tolik investoval!“
Možná vám to zní stejně hloupě jako dnes mně. Ale v té chvíli to zabralo. Vlastík dobře věděl, že jsem šetřílek, a tak mu najednou zajiskřilo v očích a běžel za Lukášem, který už čekal za dveřmi. „Je to dobré, nerozvedou se!“ oznamoval mu radostně. A jeho mladší bráška pronesl: „Sem ti to říkal, že se nerozvedou.“
Kluci šli spát a já seděl v pracovně a přemýšlel, že hloupý není jen ten, kdo se rozvádí kvůli nějaké prkotině. Říkal jsem si, že hloupý jsem i já, když se kvůli jiné prkotině hádám se svou milou. Tak jsem vstal a celou příhodu jí povyprávěl. Náš den nakonec skončil velice příjemným usmířením.
Zdroj: www.dobrejitro.cz
Fotografie : www.pixabay.com
