Můj syn přišel na tento svět jako každé jiné dítě.
Ale já jsem musel cestovat, měl jsem hodně práce!
Můj syn začal jíst, když jsem to ani nečekal, začal mluvit, když jsem u něj nebyl.
Jak rychle můj syn rostl! A jak ten čas letěl!
Jak můj syn rostl, často mi říkal: „Tatínku, jednou budu jako ty! Kdy se vrátíš domů, tati?“
„Nevím, synku, ale až se vrátím, pohrajeme si spolu, uvidíš!“
Můj syn slavil desáté narozeniny. Po pár dnech mi řekl: „Díky za ten míč, tati! Zakopeš si se mnou?“
„Dnes ne, synku. Mám moc práce.“
„Tak dobře, někdy jindy.“
Odcházel s úsměvem a pořád říkal: „Chci být jako ty!“
Nedávno se můj syn vrátil z univerzity. Je z něho muž.
„Synu, jsem na tebe pyšný, posaď se a povídej mi trochu.“
„Dneska ne, tati, mám něco domluveného. Půjč mi prosím tě auto. Jedu za kamarády.“
Jsem v důchodu. A můj syn žije jinde.
Dnes jsem mu volal: „Ahoj, rád bych tě viděl.“
„Rád bych, tati, ale nemám čas. To víš, práce, děti! Ale díky, že jsi zavolal, moc rád jsem tě slyšel!“
Když jsem pokládal telefon, uvědomil jsem si, že teď je můj syn opravdu jako já.
(Hostina pro duši, Portál 2017)
Zdroj: dobrejitro.cz
Foto: Unsplash, Kelli McClinntock
