Jdu ztichlou krajinou se zbytky sněhu,
jdu tichem lánů spících v předjaří,
mají svou krásu i svou něhu,
co úsměv vykouzlí mi na tváři.
V dálce mě vítá olší tmavá řada,
jak stráže stojí v břehu potoka,
do korun bezlistých sníh drobně padá,
co vody uplynulo zase do roka.
Krůpěje rosy jiskří drahokamy,
jak duha září v slunci odrazu,
ó, jak ten obraz je mi známý,
jak rád mám barvy toho obrazu.
(František Bukvaj, Vyznání Vysočině)
Zdroj: dobrejitro.cz
Foto: Unsplash, Sharon Christina
