Stará paní se prochází podzimní krajinou. Jde s očima otevřenýma, jako by každý strom a keř viděla dnes dočista poprvé. Má oči dítěte. Při pohledu na tuto paní se mi v hlavě rozezní věta: „Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království.“
Kouzlo dětství se ukrývá ve schopnosti nekonečné fantazie a snění. Děti sní o dobrodružstvích a o vlastní možnosti utvářet svět, o důležitosti a obdivu, o uznání a lásce. Vymýšlejí si životní příběhy, proměňují se v princezny, strojvůdce nebo astronauty. Ale především je tu jejich schopnost důvěřovat, ta dělá dítě dítětem.
Jenže svět není mateřská škola. Realita, zejména v krizových obdobích, nás učí něco docela jiného. Tvrdost, s jakou nás život často konfrontuje, zaplašuje sny. Naše důvěra si mnohokrát natluče. Každý životopis nás provádí tímto zlomem, ve kterém jsou dětské sny, přání a fantazie odsouzeny k zániku. V procesu dospívání se učíme, že dokonce ani u našich „zbožných“ přání se nemůžeme v žádném případě od Boha dočkat pokaždé jejich naplnění.
Erich Kästner píše: „Nedovolte, aby z vás vyhnali dětství.“ Neměli bychom je odložit jako starý klobouk, ale měli bychom si znovu probojovat přístup k dětství a k jeho snům. „Druhé dětství“ je pokojem člověka, který „prošel všemi formami“, který cestou pochybností, kritiky a vzdálení se od Boha došel nazpátek k dřívějším obrazům a který navázal nový vztah s Bohem.
Ten, kdo zapomene na své dětské sny, nezmoudří, ale pouze zestárne. To, co minulo, se nedá vrátit, budoucnost je z biologického hlediska ve stáří stále nejistější veličinou. A přece je tu cosi jako druhé dětství, co dokáže znovu beze strachu počítat s budoucností. Žije v důvěře v Boha…

(Příběhy nejen pro nemocné, Karmelitánské nakladatelství 2010)

Foto: Unsplash

Vyberte si téma: