Uprostřed savany rostl kdysi drobný kvítek. Každý den čekal na kapku deště. Vždycky se přece říkalo, jak je déšť důležitý a krásný. Ale jakmile byl skutečně cítit ve vzduchu déšť, supi jej svými mohutnými křídly rozehnali. A tak zůstával kvítek dál uvězněný v kamenité půdě, stále vyprahlejší a krutější. Srdce mu svíral strach a korunka okvětních plátků bledla a vadla. Jen jeden kolibřík si všiml jeho zoufalství a vydal se hledat pomoc u ostatních zvířat.
Velký buvol odpověděl: „To mě nezajímá. Takový je zákon života: silnější přežijí a slabší zahynou.“ Lev byl také úplně lhostejný. Zívnul a otočil se na druhý bok. Jeho koníčkem byla nuda. Gazely volaly: „Máme schůzku. Bohužel nemáme čas na hlouposti. Život je jen pro ty rychlé.“
Kolibřík byl sklíčený. Co mohl jako nejmenší z ptáků zmoci? Zastavil se u velkého mraveniště a postěžoval si mravencům, jak je ten kvítek zarmoucený. Drobní mravenci na to nic neřekli, ale vytvořili dlouhý řetěz, posbírali stébla trávy a lístečky, namočili všechno v rose a jeden po druhém nosili kapky vody ke kořínkům kvítku. Na druhý den nabrala květina sílu a barvu a zazářila ve svém koutku savany.
A to všechno bylo možné jen díky tomu, že to maličký kolibřík řekl maličkým mravencům.
