Moje maminka (58) žije na venkově. Moje sestra a já jsme se po studiích nevrátily domů, ale rozhodly jsme se pro život ve městě. Profesně jsme obě měly naplněný život. Obě jsme otěhotněly a relativně ve stejnou dobu jsme se rozhodly po mateřské dovolené opět nastoupit do zaměstnání. Pro obě rodiny byla podpora zaměstnané single babičky velice důležitá. I naší matce bylo jasné, že podpora dcer a čas strávený s vnoučaty mají v jejím životě velkou důležitost.
Přemýšlela, co by bylo pro ni samotnou, pro dcery a pro vnoučata nejlepší, a došla k závěru, že by pro ni připadal v úvahu částečný důchod. Od té chvíle začala přejíždět mezi venkovem a městem. Dokud nejmenší potomek odmítal mateřskou školku, pravidelně se o něj starala a zaskakovala i na poslední chvíli, když to její pracovní plán a její vlastní pevné společenské body (které jsou pro ni také velmi důležité) dovolovaly. Řekneme jí vždy na rovinu, co bychom potřebovaly, a vždycky akceptujeme, pokud odpoví: „Bohužel to nejde.“ Dohodly jsme se, že budeme důvěřovat tomu, když naše mamka řekne, že by toho na ni bylo moc. Ona naopak důvěřuje nám, že jasně řekneme, pokud budeme něco potřebovat. Není to vždy jednoduché, protože babička chce být k dispozici vždy, když jí je potřeba. A my dcery si zase uvědomujeme, že musíme mamku šetřit.
Zdroj: www.dobrejitro.cz
Fotografie: www.pixabay.com
