Je nezbytné, abychom oplakali nedostatky, které jsme ve styku s rodiči zakusili. Možná si během úvah o svém dětství uvědomím: Neměl jsem ideální matku. Nedala mi ten pocit bezpečí, který bych tehdy potřeboval. Nebyla schopná dát najevo něhu. Byla příliš zaměstnaná sama sebou a svými problémy, takže mi nikdy nedopřála sluchu. Nemohl jsem jí důvěřovat…
Neměl jsem ideálního otce. Často byl nepřítomný. A i když byl doma, nebyl tu pro mě. Vždy jsem měl dojem, že ho my děti obtěžujeme. Vždycky měl pravdu a nechtěl si poslechnout, co jsme měli na srdci. Sám byl nejistý a neuměl mě povzbudit. Nestál za mnou a nemohl jsem se o něj opřít…
Když oplakávám, že jsem neměl otce a matku, jaké jsem si přál, přicházím skrze bolest do styku s hlubinou svého nitra. Objevuji potenciál, který mi Bůh dal, ale také potenciál, který ve mně během vyrovnávání se s rodiči vyrostl. Protože můj otec a matka měli své limity, přiměli mě, abych svůj život vzal sám do rukou, rozvinul svou ctižádost a žil jinak. Právě skrze svá omezení ze mě udělali člověka, kterým dnes jsem.
Mihaly Csikszentmihalyi říká, že je skeptický, pokud lidé chtějí spatřovat příčinu svého nepodařeného života stále jen v minulosti.
(Kořeny, Portál 2015)
(Věčnost začíná už dnes, Advent-Orion 2020)Foto: Unsplash
