Když večer za sebou zavřete dveře ordinace, všechno musíte nechat za nimi, nic si nesmíte v hlavě odnášet domů. Jen žádné emoce. Natož zaplakat si spolu s pacientem nebo s jeho rodinou. To by bylo hrubě neprofesionální… Tak nějak nás před čtyřiceti lety vychovávali na lékařských fakultách psychologové. Dnes už to snad takhle neříkají. Přesto je ve zdravotnictví stále ještě možno zaslechnout direktivní povely typu: „Neplačte!“, nebo dokonce: „Nesmíte brečet!“ Proč by nemohli? A proč bychom nemohli za určitých okolností i my, kteří jsme u toho? Apoštol Pavel nás dokonce k tomu vybízí: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.“ Nejsou vzácné situace, kdy právě spontánně vytrysklá slza ujistí trpícího o naší solidaritě, zájmu a opravdové účasti na jeho trápení. V dnešním přetechnizovaném a odlidštěném světě je to možná ještě výmluvnější a ještě potřebnější, než tomu bylo dřív.
Zdroj: www.dobrejitro.cz
Fotografie: www.pixabay.com
