Budu vám vyprávět příběh jednoho filipínského námořníka, který nakládá se svým trápením mnohem bezstarostněji, jak se zdá:
Ten muž vyplouvá se svým kolegou – cizincem – už po léta na moře. V jeho kajutě visí na stěně obrázek Ježíše kráčejícího po hladině jezera. Muž ten obrázek ořízl tak, aby na něm nebylo vidět ustrašené tváře učedníků. Na otázku, proč to udělal, odpovídá: „Sám znám až příliš dobře strach z rozbouřené hladiny. Nepotřebuji vidět jejich tváře. Já sám jsem jedním z nich. Důležité je jedině to, že Ježíš ke mně může přijít přesně uprostřed mého strachu. Kráčí po moři a jde ke mně, aby mi pomohl. Zakouším to znovu a znovu, a ta zkušenost mi dodává odvahu i v okamžicích, kdy se ocitám ve velké nouzi a kdy mám strach. Pokaždé jsem se tak vždycky dostal bezpečně do dalšího přístavu.“
Možná zní tento příběh našim uších poněkud naivně. Ale udělalo na mě hluboký dojem, že víra vede toho námořníka i v největším strachu spontánně k Bohu. On neulpívá pohledem na strachu – svém ani těch druhých. Hledí na Boha.

 

Zdroj : www.dobrejitro.cz

Fotografie : www.pixabay.cz