Jednoho dne přišel syn, který se před pár měsíci osamostatnil, na návštěvu k matce.
„Musím koupit větší dům,“ prohlásil. „Ach, jen to ne!“ polekala se matka. „Copak si chceš vzít ještě větší půjčku? Nestačí ti ty dluhy, které máš?“
„Ale nepřeháněj,“ usmál se syn, „půjčky má dnes každý.“ „A nač ti bude větší dům?“ ptala se matka. „Copak se budeš ženit?“
„Ne, to ještě ne, ale… Všechny pokoje mám plné, i chodbu, vůbec to tam nevypadá příjemně, nic nemohu najít.“ „Zítra, až budeš v práci, chtěla bych se tam podívat,“ naléhala matka. „Nech mi tu rezervní klíče.“ Syn jí podal s nechutí klíče. „Pokud mi nevěříš, přesvědč se sama!“
Na druhý den se syn vrátil z práce a nechtěl věřit vlastním očím. Zdálo se mu, jakoby vešel do jiného bytu. Najednou vypadal byt poloprázdný.
„Jak jsi to udělala?“ zeptal se překvapeně matky. „Jak? Jednoduše! Uklidila jsem tady. A vidíš na vlastní oči, že místa je tu všude dost!“
Nuže, tak trochu je to i s námi. Může se nám zdát, že nemáme čas a dostatek lásky pro člověka v nouzi, pro nějakého sirotka nebo opuštěného starce… Ale občas stačí jednoduše si uklidit v srdci.
Zdroj: www.pixabay.com
Fotografie: www.pixabay.com
