Po slastném hýření jsem krajem jel,
na koni znaveném a ztrhaném,
v tmách ztracen. Křičel jsem, hlas marně zněl.
Pak stavení jsem našel… – Koho jen
v něm nalézám? Drahý, nejdražší Pán
tam spočívá, čeká, neb ví, že světa slast
plodí vždy strast, jež k Němu vede nás,
poutníků ujímá se, těší, léčí z ran.
Ó božské Světlo, umenšené v lidství,
v pláštíku tmy Bůh v jesle vložený!
Hleď, duše má, jak zvířatům je blízký,
kéž lidem nezůstane vzdálený!
Stvoř, vyzdob v duši mé příbytek sobě
lepší než v chlévě zchátralém či v hrobě!
(G. Herbert)
(V souhvězdí slávy, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2011)
Foto: Unsplash, Ajmal K
