Když bylo Andoru Foldesovi šestnáct let, byl už zkušeným a úspěšným klavíristou. Ocitl se však v krizi. Právě v té době přijel do Budapešti jeden ze slavných klavíristů té doby, Emil von Sauer. Byl známý nejen svým nadáním, ale i tím, že byl posledním žijícím žákem Franze Liszta. Sauer požádal Foldese, aby mu něco zahrál. Mladý muž zahrál některé z těch nejtěžších skladeb od Bacha, Beethovena a Schumanna. Když skončil, Sauer k němu přistoupil a políbil ho na čelo. „Můj synu,“ řekl, „když jsem byl v tvém věku, stal jsem se žákem Franze Liszta. Po první hodině mě políbil na ...

„Mlč, mlč,“ říkám si a přitom sleduji, jak pořád mluvím a mluvím a není to k dobrému. Samozřejmě, bude se to asi stupňovat s postupujícím věkem. To ale bude naplňovat zděšením především mé okolí, protože ztráta soudnosti nebolí nejvíc toho, kdo ji ztratil. Ten už ani netuší, že ji někdy (pokud) měl. Tohle mluvení, co není k dobrému, je ale něco úplně jiného. Žel, ani zralejší věk to nespraví, byť jsem v to ve svém mládí hodně doufal. Vydávám proto tohle svědectví – i na prahu vyššího středního věku dělám stejné hlouposti jak v mládí. Štve mě to, ale řešení ...

Někteří lidé mají nadání, že vás dovedou pozvednout. I ty můžeš „probouzet“ ostatní; můžeš se spojit s některým sousedem nebo sousedkou, pomoci mladému s potížemi ve škole nebo se sociálními problémy..., cizinci, který právě dorazil a je úplně ztracený... Tito lidé ti toho hodně dají. Moji „lotři“ mě přiměli, abych překonal sám sebe. Je báječné najít na cestě lidi, kteří vás oživí. Vzbudit důvěru druhého člověka, vést ho, aby objevil smysl svých plánů, podílet se na jeho úspěchu... to je služba druhému. Je dobré se snažit, aby pochopil, že bez druhých člověk nic nenadělá. Takový „buditel“ umí zůstat v pozadí, ...