Jeden roztržitý mladý farář měl ve sboru po léta kázání a ještě posluchačům nepředstavil svou rodinu. Během pobožnosti seděla jeho manželka se dvěma dcerami vedle sebe v jedné lavici se starými manžely, které pokaždé srdečně pozdravila. Jednoho dne ji stará paní oslovila: „Tak se už dlouho známe a je pěkné, že se každou neděli setkáváme. Ale ještě více by mne potěšilo, kdybyste někdy na pobožnost přivedly i svého otce.“ Zdroj www.dobrejitro.cz Fotografie www.pixabay.com
Mnohé jsem prožil ve svém žití, prožil jsem radost, bolest, žal, prožil jsem dny kdy slunce svítí, i ty, v nichž krutý vítr vál. Poznal jsem přátelství i zrady trýzeň, i sílu pravdy dobře znám, znám po svobodě věčnou žízeň, i v boji zůstat zcela sám. Mé srdce nikdy nepodlehlo touze po slávě, uznání či přízni snad, to vše je marnost, marnost pouze, nad níž se musím pousmát. Ať kritériem všech mých činů je svědomí a v srdci klid, ať nemám v srdci žádnou vinu a šťastně mohu klidně žít. Ať moudrosti mi dají léta, co pravda je, co klam, ...
Už ani nevím, jak k tomu došlo, ale to léto jsem byl u babičky sám. Děda nebyl pár dnů doma, protože právě řediteli vyškovské nemocnice stavěl na jeho chatě krb a komín. Tak jsme s babičkou zůstali sami. Každý den jsme chodili do blízkého lesa na dřevo. Byl to sice vojenský prostor, ale babička měla pro strach uděláno. Když nás jednou nachytali vojáci, pustila se do toho nejstaršího: „Panáčku, přežila jsem gestapo, tak přežiju i tebe...“ A panáček nás raději pustil. Sbírali jsme popadané větve, lámali je na kratší kousky a pak je vázali do „otýpek“. Také jsme sbírali léčivé ...
Profesor Jaro Křivohlavý s oblibou říkával, že spolupráce neznamená spolu prát se. Jenže ten den se nám naše manželská spolupráce moc nedařila, a tak si toho všimli i naši kluci. Starší Vlastík ještě před spaním zaklepal na dveře mé pracovny. V očích měl slzy a zdálo se, že se každou chvíli rozpláče. „Tatínku, že se s maminkou nerozvedeš?“ vysoukal ze sebe. V tu chvíli mě nenapadlo nic moudřejšího než mu říct: „Vlastíku, myslíš, že jsem hloupý? Víš, kolik už mne maminka stála peněz? Musel bych být velký hlupák, abych se s ní teď rozváděl, když jsem do ní už tolik ...
Připomeň mi, Pane, ty, na které lze tak snadno zapomenout ve shonu dne. Připomeň mi ty, kteří jdou životem bez povšimnutí, odstrčeni, opuštěni. Pomoz mi být v jejich blízkosti. Usmát se, podržet ruku, nebo jen tiše naslouchat. Jak jinak mohou poznat, že Ty jsi láska? Zdroj : www.dobrejitro.cz Fotografie www.pixabay.com
Důvěra je jako most, který lidi spojuje a vytváří skutečná setkání. Most, který máme pevně pod nohama nehledě na to, odkud jsme přišli, a můžeme se na něm sejít a prohloubit vzájemné vztahy. Je v tom krásná symbolika, důvěra buduje mosty mezi lidmi! Pokud cítíme vzájemnou důvěru, máme společný základ, na kterém můžeme stavět. Důvěra si žádá čas a budujeme ji tím, že jsme si jistí sami sebou, jsme tolerantní a důvěryhodní. Důvěra je jednou z nejdůležitějších součástí umění naslouchat s otevřenou myslí. Pokud ji cítíme, nebojíme se ukázat, jací opravdu jsme, a můžeme tak mít užitek z toho, co ...
Uvažoval jsi někdy o tom, jak velkou moc mají vyřčená slova? Povím ti krátký příklad z restaurace: Číšník: „Co si dáte jako zákusek?“ První zákazník: „Děkuji, ale já si už nedám nic.“ Druhý zákazník: „Jsem už přejedený.“ Třetí zákazník: „Už by se do mě nic nevešlo.“ Číšník: „Ale zákusek je v ceně oběda.“ První zákazník: „Dám si zmrzlinu.“ Druhý zákazník: „Puding se šlehačkou.“ Třetí zákazník: „Čokoládové řezy.“ Zdroj :www.dobrejitro.cz Fotografie :www.pixabay.com
Žák se ptal svého mistra, jak to, že dokáže za všech okolností a vůči každému vystupovat mile a vstřícně. „Kdo vás tomu naučil? A na co si musím dávat pozor, abych se vám mohl vyrovnat?“ „Vstřícnosti mne nenaučil jediný učitel. Měl jsem jich nepřeberné množství a i teď se mám stále ještě od koho učit. Mými učiteli jsou totiž všichni nezdvořilí lidé. Všímal jsem si toho, co mě na jejich chování nejvíce odpuzuje, a snažil jsem se takového jednání vyvarovat. Tak snadné a přece účinné!“ Zdroj: www.dobrejitro.cz Fotografie : www.pixabay.cz
Narcisté a sociopati jsou dva nejpodmanivější a zároveň nejzákeřnější typy osobností na světě. Zpravidla se zaměřují na manipulaci osobami ve svém okolí. Avšak ti z nich, kteří vstoupí do politiky, představují velké nebezpečí. Chtějí se dostat úplně nahoru a vládnout druhým - a mají neukojitelnou touhu po čím dál větší moci. Přesto jsou vzorce jejich chování neobyčejně předvídatelné, stejně jako jejich dramatické, a svým způsobem i nevyhnutelné pády. Jak se stane, že jsou zvoleni? Přesněji řečeno, proč je my volíme? Ano, mluvím o nás všech... Nejskrytější zbraní narcistů a sociopatů je opakovaně lidem předkládat báchorky o falešné triádě krize („Odehrává ...
Šnorer se v sousedním městě vydává za rabína a bez pozvání vymáhá pohostinství u manželského páru. Už u nich bydlí několik dní a hostitelé přemýšlejí, jak se ho zbavit. Muž navrhne: „Dnes večer uvaříš polévku. Já se jako rozčílím, že je přesolená. Ty prohlásíš, že jsi ji vůbec nesolila. A já pak převrhnu polévku na stůl. Ty se rozpláčeš a právě v té chvíli toho přivandrovalce požádáme, aby nás rozsoudil. Když řekne, že není přesolená, vyhodím ho já, a když řekne, že je přesolená, vyhodíš ho ty.“ Večeře probíhá přesně podle plánu. Manželé zinscenují hádku, ale když se šnorera ptají, ...