„Přestože bychom nic neměli očekávat víc, nepřichází nic tak neočekávaně jako stáří,“ uvádí spisovatelka a filozofka Simone de Beauvoir v knize Stáří, která poprvé vyšla ve Francii v roce 1970. Popisuje stárnutí jako jakýsi objev, událost, která nás zaskočí, podobně jako mě, když jsem zahlédla matčin odraz ve výkladní skříni, a jako de Beauvoir, kdy jednoho dne stála před zrcadlem a rozpačitě si řekla: „Je mi čtyřicet.“ Stárnoucí přátelé a známí líčí podobné zážitky, i v krásné literatuře nacházíme repliky typu „náhle vidím své starší já“, například v románu v dopisech od Wencke Mühleisen Všechen rozum, který se počítá. Setkáváme se v něm s dvaašedesátiletou profesorkou, která zjišťuje, že touto změnou prochází. Že „ztratila svůj věk“, objeví, když se přistihne, že chodí s pootevřenými ústy. Hlasitě jsem se při čtení rozesmála, protože i já stále častěji vnímám, jak mi spodní čelist lehce poklesne, když píšu či se něčím soustředěně zabývám. Je to ochabováním svalů, úbytkem podkožního tuku, uvolňováním kloubních vazů, co já vím? Možná se to týká i koncentrace, plynulosti, skutečnosti, že si s přibývajícím věkem dopřáváme spočívat více v sobě samých. Vzpomínám si, že můj otec míval v posledních letech života neustále ústa dokořán. Bylo krušné to sledovat, obličej jako by se mu měl každým okamžikem rozpadnout, ale třeba se jen v nitru soustředěně zabýval čímsi pro nás zvenčí nepřístupným.
Profesorka v románu hubuje sama sebe: „S tímhle civěním musím přestat. S pusou dokořán přece zírají jenom staříci.“
Zdroj: www.dobrejitro.cz
Fotografie:www.pixabay.com
