Můj otec byl odjakživa spojencem svého vnitřního mládí. Mnozí jdou opačnou cestou a obracejí ageismus sami proti sobě tím, že o sobě mluví a smýšlejí jako o starých, zapomnětlivých a nemohoucích, což je forma negativní stereotypizace sebe sama. Nechuť kultury ke stárnutí a chřadnutí, uvádí Per Erik Solem, může jednotlivce nakazit a vést u něho ke studu a odporu k vlastnímu stárnutí.
Jeho slova se mi vybavila, když čtu, jak čtyřiašedesátiletá Birgit Bergemoen v románu Berit Hedemann mluví sama k sobě: „Stárnout důstojně. Dělat, že nevadí, že nedoběhnu autobus, že nevidím v zrcadle chloupky na vlastním obličeji. Žádat o pomoc přiměřeně, ne příliš často, nefňukat, ale ani příliš málo, nebýt tvrdohlavá. Stárnout důstojně znamená, že nikdo neví, jaké stárnutí je.“ Jako by se měl přirozený proces zamlčovat a skrývat, aby okolí ušetřil něčeho odporného. A tak nakonec nechuť k vlastnímu stárnutí přejde i v nechuť k sobě samému.
Zdroj: www.dobrejitro.cz
Fotografie: www.pixabay.com
