Prohlížím si oděv svého života – kriticky, pod mikroskopem času... Vidím jen cáry špinavých, obnošených hader. Možná, že to tak mělo být. Stejně jako mnoho jiných přede mnou musel jsem si i já prožít ty chvíle bezradnosti, zmatku a rebelie. V Pribylině jsem viděl krásný, ručně tkaný koberec. Cáry hader z obnošených šatů, utkané rukou mistra v mozaiku barev, odrážejících v sobě krásu a skromnost lidí, kteří zde žijí. Pane, zde je vše, co zbylo z mého života. Přál bych si, abys z těch bezcenných kousků utkal koberec, po kterém by jiní mohli kráčet za Tebou... (Petr Škrla, Kaleidoskop) ...

Vždy jsem si vážil moudrých lidí. Jsem rád, že jsem je mohl potkávat v každém období mého života. Pravdou ale zůstává, že to tito lidé neměli vždy snadné. Možná o tom něco napoví výrok jedné z nejkrásnějších žen 20. století. Italská herečka Sophia Lorenová prohlásila: „Krásné ženy mají vždy u mužů větší úspěch než ženy moudré. Jen velmi málo mužů totiž je slepých, ale zato hodně hloupých.“ Její výrok je možná trochu jednostranný, a tak si dovolím trochu hájit nás muže. Jan Werich říká: „O chytré ženské je nouze. Konečně o chytré mužské zrovna tak.“ Vypadá to, jako by ...

Každá rodina má svůj rodinný mýtus. Mýtus je cosi jako prvotní příběh, který určuje a charakterizuje celou rodinu. Spočívá v určitých postojích, hodnotových představách a věroučných článcích, které přejímají jednotliví členové rodiny. Programování začíná velice časně, a tak je daný mýtus pro každého z rodiny úplně samozřejmý. Alespoň z počátku můžeme na svět hledět jedině z perspektivy, která je nám předkládána jako ta jediná a pravdivá... Pro poznání vlastního rodinného mýtu je dobré podívat se nejdřív na prarodiče. Ti jsou velice důležití, neboť matky od svých rodičů leccos přebírají a předávají svým dětem. Jaké životní postoje tedy měli prarodiče? ...