Každý má v světě jeden tichý kout jak pták se vrací v tato místa, kde zbavuje se tíže všechněch pout, kde pramen čistý ze země mu tryská, kde nebe modřejší je nežli jinde v světě, kde paměť stromů naše dětství zná, tam nejkrásnější kvítí ze všech kvete, tam píseň mládí zní nám líbezná. Tam pěšiny jsou skryté prostřed polí, z nich zavoní nám mládí dech, zde ztiší se i srdce, které bolí a v marnost obrátí se žití spěch. Je šťasten ten, kdo vrací se v ta místa, kde štěstí poznal, když byl mlád. A vzpomínka když provází ho ...

Ke štěstí lidé potřebují bezpodmínečnou lásku a přijetí, bezpečí, vědomí, že nejsou osamoceni, seberealizaci, cíl a smysl života a naději na věčný život. To vše jim nabízí Ježíš Kristus zadarmo. Jenomže oni to nechtějí přijmout, protože se domnívají, že potřebují úspěch, slávu, moc, peníze, povzbuzující nebo utišující prostředky a věci, které jsou drahé. A to je neštěstí. Eva Fialová Foto: Unsplash

Měla jsem tu nejhorší matku na světě. Zatímco ostatní děti snídaly bonbony, já jsem musela jíst obilniny, vajíčka nebo topinky. Když jiné děti si v poledne pochutnávaly na zákuscích a jiných sladkostech, já jsem jedla obložené chleby. Jistě už sami uhodnete, že i večeři jsem měla jinou než ostatní děti. Moje matka vždy chtěla vědět, kam jdu a co tam budu dělat. Když jsem řekla, že někde budu hodinu, trvala na tom, že to bude jen hodina nebo méně, ale ani o minutu více. Každý den jsem musela být spolu se svými sourozenci už v 9 hodin v posteli ...

Děda měl koně. Jeho vlastně nebyly (u nás se říkalo ty koně, nikoli ti koně). I když totiž byly jeho, ve skutečnosti patřily JZD. I když jeho nebyly, byly ustájeny v jejich původní, tedy jeho maštali. Byly vždycky dva, Ferda a Šárka, ale pak už zbyl jenom Ferda. Málem mi ukousl hlavu a člověk nikdy nevěděl, co od něj může čekat. Děda se vrátil z fabriky a lidem, kteří se odsud ve tři autobusem z Ostravy vrátili spolu s ním, jezdil s koňmi orat, vláčet, osévat a sklízet jejich záhumenky. Byla to jejich pole, která vlastně jejich nebyla, nýbrž ...

Když dostávám dotazy rodičů, jak se mají chovat ke svým dětem, odpovídám vždycky: „Buďte dospělí.“ Být otcem nebo být matkou znamená především být člověkem, který se drží zpříma a má pevnou páteř. Nesmíte zapomenout, že mladé vychováváme vždy příkladem. Dnešní děti vyžadují až příliš mnoho věcí. Ale aby se naučily později dobře žít, musejí cítit, že jim může být něco odepřeno. Není možné žádat od dětí mezi jedenácti a čtrnácti roky, aby si život řídily samy, aby chápaly, co je skutečně v jejich zájmu. Zahlcují se věcmi, jako je mobil, internet, televize, videohry... Je potřeba je vychovávat s rozumem, ...

Představ si bochník vonícího chleba - a šťávy sladkých hroznů plný džbán... Je hladovému vůbec více třeba? Snad ještě - láskyplnou náruč dokořán... To všechno je nám právě nabízeno... Až do sytosti smíme pít a jíst... a vejít k Otci - On má otevřeno, a z Jeho očí příběh lásky číst... Ten příběh začal před dávnými věky - a nezná hranice, a nezná čas... Z něj na zem tečou Boží lásky řeky, v něm záchrana je pro každého z nás... (Věra Gajdošíková, Život s Bohem - a s lidmi...) Foto: Unsplash

Mámo, jako bych tě viděl skloněnou nad tím malým človíčkem, nad tím chomáčkem života, který se tak čile hlásí o slovo. Vidím tvou tvář. Je plná vrásek. Jen ty oči ti zůstaly stále stejné. Teď se tvé oči smějí. Vzpomínáš, mámo? Je to již strašně dávno, ale určitě si vzpomeneš. Skláněla jsi se nad tím malým stvořením - A tenkrát jsi slyšela poprvé to dětské ma-ma. Kolik scházelo a samou radostí bys mne málem udusila... Petr Škrla, HledáníFoto: Unsplash

Kolem hlavního nádraží jednoho velkého města se každý den i každou noc scházelo množství lidských trosek: podivné zarostlé existence, zlodějíčci, přistěhovalci i mladí feťáci. Lidé všech typů i barev. Dlouhé vousy, zaslzené oči, třesoucí se ruce, prázdné pohledy, potrhané a špinavé šaty. Bylo dobře vidět, že jsou nešťastní, zoufalí. Víc než peníze potřebovali trochu útěchy a odvahy k životu; ale to dnes už neumí dát skoro nikdo. Mezi všemi těmi ubohými ztroskotanci vyčníval špinavý mladík s dlouhými rozcuchanými vlasy. Potloukal se tam, ale vypadal, že má nějaký záchytný bod. Když se mu zdálo, že je všechno zvlášť zlé, ve ...

Když jsem nedávno kupoval partnerce dárek v obchodě s luxusním dámským prádlem, slečna za pultem pravila: „Vy jste prostě skvělý. Některým mužům tohle nikdy nedojde.“ Když jsem s dvěma velkými růžově-bíle pruhovanými taškami vstupoval do výtahu, měl jsem dojem, že všechny tři ženy, které už byly uvnitř, na mě civí. Dveře se ještě ani nezavřely a jedna z nich vyhrkla: „To je všechno pro vás?“ Rychle jsem odpověděl: „Ne, pro ni.“ „Ví vůbec, jakého má úžasného partnera?“ zeptala se mě druhá, která držela za ruku svou dceru. „Říká mi to dnes a denně,“ odpověděl jsem a v duchu se ...

Chceme-li pomoci někomu, kdo byl psychicky zraněn, pak se může stát, že naše pomoc bude jen další ranou pro beztak již bolestí zmořeného člověka. Jak vypadá taková necitlivá péče? Když postiženého tišíme v jeho naříkání a doporučujeme mu, aby se uklidnil, jednáme správně? Psychické zranění bolí – stejně jako zranění na těle. Člověku se uleví, když se může vynaříkat. Proto se těšitelům radí: Plačte s plačícími, a neříkejte jim, ať přestanou plakat. I v situacích psychických zranění je dobře, když se postižený, ukřivděný a ponížený někomu na rameni vypláče. Jinou nevhodnou formou „pomoci“ je říkat postiženému, že to nebylo ...