Škytlo to a byl konec. Svíčka zanesená karbonem. Bez jiskry. Jak mohu zapálit jiskru nadšení u těch, kteří o Tobě neví, Pane, když kontakty v mém vlastním srdci jsou beznadějně zaneseny nezájmem a lhostejností ke Tvým věcem. (Petr Škrla, Mozaika) Foto: Unsplash Další články
Amy byla pravděpodobně ta nejdepresivnější osoba, se kterou jsem kdy pracoval. Na Amy nic nezabíralo. Obrovská hromada léků, které jí předepsal její psychiatr, mé rady, jak najít motivaci a zaujetí... nic nepomáhalo. Amy měla pro všechno výmluvu. Z domu vycházela jen jednou týdně, na naše sezení. Nákupy si nechala doručovat, na pozvání k přátelům přestala odpovídat a většinu dne prospala. Sezení ale nikdy nevynechala. Přišla vždycky včas, vysvětlila, proč se nemůže změnit, a objednala si další sezení. Jednoho dne ale přišla Amy pozdě. Stalo se to poprvé. Moc se omlouvala, řekla, že se musela zastavit v minimarketu pro papírové ...
Člověk chce něco vybudovat a nedaří se. Vypadá to dokonce, že zasahuje nějaká vyšší síla. Dejme tomu. Může být, že překážky klade síla dobrá. Mají tedy zřejmě za cíl dotyčného odradit od činnosti, ve které by jinak totálně ztroskotal. Ovšem klást je také může síla zlá, která chce za každou cenu zabránit úspěchu realizovaného projektu. Jak se však pozná, která síla za neúspěchy stojí? Stejně si většina z nás myslí, že žádná vyšší síla není, anebo pokud je, tak nemá zájem zasahovat. Pak tedy nezbývá, než pro nezdary hledat jiná, racionálnější vysvětlení a prohlašovat, že přičítat vše vyšší moci ...
Počet alergiků v posledních deseti letech prudce vzrostl, a to i počet lidí alergických na vůně. Alergii jen vzácně způsobuje pouze jediná látka, často to bývá mnoho různých substancí, takže hledání příčiny nebývá snadné. Obklopují nás zátěže vyvolané okolním prostředím a také vůně, denně nás doprovázejí a občas je toho na náš organismus přespříliš. Ušetřené bývají hlavně děti, které žijí na venkovských farmách. Alergie je trápí jen zřídka, protože vyrůstaly se senem, zvířaty a blátem. Jejich imunitní systém se s těmito látkami včas seznámil a posílilo ho to. Jenže většina dětí žije ve městě, ve společnosti, která je vychovává ...
Je zajímavé, jak jedna sms může úplně zkazit den. Její autor to přitom zřejmě vůbec nemyslel tak, jak to vyznělo. Prostě jenom napsal to, co považoval za nutné. Všechno mě přestalo rázem bavit, zajímat, rozbolel mě žaludek a srdce se rozběhlo dvojnásobnou rychlostí. Měl jsem spoustu věcí napsat a udělat, ale nemohl jsem se soustředit. Vykonával jsem proto pouze rutinní úkony a přemýšlel nad co nejvhodnější odpovědí. Nakonec jsem na ni nepřišel. A asi to bylo dobře, možná by udělala víc škody než užitku. Zkažený den mi sice nikdo nevrátí, ale třeba jsem alespoň svou neodpovědí nezhoršil vnímání majitele ...
Představte si život bez paměti nebo se špatnou pamětí. Jak by takový život vypadal? Paměť obvykle definujeme jako „schopnost zapamatovat si události a svoje zážitky“. Encyklopedie Britannica popisuje paměť jako schopnost si „ve své mysli uchovávat a vybavovat minulé zkušenosti“. Dovolte mi popsat několik zásadních důsledků ztráty paměti a tímto způsobem ukázat, jak je paměť pro život důležitá: Zaprvé, bez paměti neexistuje historie ani porozumění minulosti. Věci, fakta, události, data a zkušenosti jsou zapomenuty a ztraceny. Lidstvo by bez paměti neznalo svůj původ, svůj slavný začátek ani průběh dějin. To znamená, že první a základní filozofická otázka „Odkud pocházíme?“ ...
Chceme-li, aby si nás druzí lidé všimli, buďme k nim všímaví. Ukažme jim, že je vnímáme a věnujeme jim pozornost. Je důležité pozdravit a dívat se přitom lidem do očí. Kývnutím hlavy, slůvkem „ahoj“ nebo „dobrý den“ dáváme druhému člověku nepřímo najevo: vidím tě, vážím si tě, „nejsi pro mě vzduch“. Už při vstupu do místnosti, kde je víc lidí, je dobře se rozhlédnout kolem, a je-li náš oční kontakt opětován, pozdravme posunkem nebo slovem. Sdílíme s druhými jejich pozornost a zároveň na sebe upozorníme. Foto: Unsplash Další články
Ze srdce tryská tichý proud, ať kolem třeba války běsní, mé srdce touží obejmout, vytryskla láska, pramen lesní. Pramínek skoro vidět není, kdo o něm ví a kdo jej hledá, hleď, v potůček se promění a zastavit se teď už nedá. Protože láska, i když skrytá, je silnější než vodopád, když vytryskne a všechny vítá krásnými slovy: Mám tě rád. (Petr Hoff, Nikdy nejsme sami) Foto: Unsplash Další články
Začátky jsou těžké. O tom nikdo nepochybuje. Sice možná ještě složitější je důstojně skončit, ale to v okamžiku začátků ještě nikoho netrápí. Nezaujme-li totiž začátek, nastoupí-li postavy v dramatu tak nějak rozpačitě nebo neohrabaně, drama samotné pak málokdo dočte. S jedním začátkem se trápím už několik měsíců. Sepsal jsem aspoň pět verzí, ale žádná mě nechytla za srdce. Zvolit nadsázku, humor, alegorii, intelektuální nadřazenost nebo šedivou serióznost? Šokovat, pohladit, polekat nebo povzbudit? Být hravý nebo vážný? A nejhorší na tom je, že špatnou cestu poznám až tehdy, když dorazím na její konec. (bjt) Foto: Unsplash Další články ...
Jednoho dne jsem vešel do třídy, abych tam počkal na svého kamaráda. Když jsem vstoupil, náhle se objevil učitel a vyzval mě, abych šel k tabuli a vyřešil zadaný úkol. Řekl jsem mu, že to udělat nemůžu. Opáčil: „Proč ne?“ Odpověděl jsem: „Protože nepatřím mezi vaše žáky.“ Zareagoval: „To nevadí. Stejně jdi k tabuli.“ Řekl jsem: „Nemůžu.“ On se mě znovu zeptal: „A pročpak ne?“ Na chvíli jsem se odmlčel, protože mě tím trochu uvedl do rozpaků. Pak jsem mu odpověděl: „Protože patřím do zvláštní školy.“ Přistoupil ke mně a pronesl: „Tohle neříkej. Jaký na tebe mají názor ostatní, ...